Podcast

Dobrý den, moje jméno je Jirka Vecherk a vítám vás u dalšího dílu podcastu Datatalk. Dneska tady mám jako hosta Evu Nečasovou z AI Dětem. Ahoj Evi.
Ahoj.

My si dneska s Evou, jak možná název její organizace AI Dětem napovídá, budeme povídat hlavně o tom, jak vypadá vzdělávání a jak do něj vstupuje AI — a to nejen generativní AI. A než se pustíme do tématu školství, jak tento trend a vlna AI ovlivňuje vzdělávání a co v něm děláte vy v rámci AI Dětem, tak jak ses vlastně k technologiím a AI dostala, Evi?

No, já jsem samozřejmě původně AI neřešila. Pocházím z prostředí designu, studovala jsem dokonce textilní design, takže jsme dělali třeba koberečky a krajky, což mi ale úplně nesedělo. Postupem času jsem se z té specializace přetransformovala, začala jsem dělat klasickou grafiku. Živily mě značky, navrhování brandů, tvorba webů, dělala jsem i knihy, byla jsem hodně rozkročená v grafickém designu.

Pak jsem začala bastlit a dělat makerské projekty, vyráběla svítící objekty, což vyžadovalo širokou škálu dovedností — pájení, 3D tisk, lasery, úpravy textilu a dokonce jsem pracovala i s betonem a dřevem. Technologie pro mě vždycky byly velmi důležité, protože můj táta byl taky ajťák. Od mých šesti let jsme měli doma jediný počítač v ulici, všichni kámoši byli u nás, takže mám k technologiím blízko, je to prostředí, kde se cítím opravdu dobře. Dokonce mám někdy problém se cítit stejně dobře jinde, kde technologie nejsou.

Pak se mi narodil syn a když nastupoval do školy, začala jsem přemýšlet, co se v té škole učí o technologiích, protože pro mě jsou technologie celým světem. Žiju jimi, vidím, co vše lze díky nim dělat, ale i co mi berou, takže mám obě stránky a přišlo mi, že téma technologií ve vzdělávání by mělo rezonovat. Jenže tam, kam nastoupil můj syn, to téma příliš rezonující nebylo. Chodí do soukromé školy, která má respektující výuku a je mnohými směry pokroková, ale technologie tam moc nechtěli.

Začala jsem se tam tedy angažovat, celkem mě přijali, a tak tam jednou týdně začala učit. I když nejsem učitelka, fungovala jsem v projektové výuce — to znamená, že jsem tam byla s dětmi a když měly nějaký projekt týkající se technologií, šly za mnou a společně jsme to objevovali. Bylo to hrozně zajímavé.

Můžeš dát nějaký příklad projektu, který vyžaduje technologie?

Jasně, byla tam projektová výuka a děti musely dělat projekty, kterým se věnovaly několik hodin týdně. Můj oblíbený projekt byly takzvané raketové boty, které ale nikdy nedošly do finále. Pak třeba dělaly robůdky a podobné věci — prostě co je napadlo. A já jsem do toho taky přinášela různá témata a pořádala…

Jasně, tady je opravený text:

A takové pravidelné workshopy – třeba když mě zaujalo nějaké téma, měla jsem tam velkou svobodu. Když jsem například hodně propadla 3D tisku a 3D skenování, tak jsme pak od Průši získali tiskárnu a dělali jsme na ní spoustu věcí. Měla jsem tam taky workshop, kde jsme skenovali pomocí fotogrammetrie. Děti to třeba zaujalo už na workshopu a potom to mohly vtisknout do nějakého projektu. Takže to bylo takové „tam ven – dovnitř“, různě jsme se ovlivňovali a já přizpůsobovala svoji činnost tam, kde jsem cítila poptávku, což bylo super. Děti dělaly hry a různé věci, bylo to super a strašně zajímavé. Mě to taky moc chytlo, a tak jsem začala dělat i příměstské tábory. Tam jsem většinou měla Minecraft, protože jsem pochopila, že Minecraft, což je moje nejoblíbenější hra, je skvělý nástroj na otevření jakéhokoliv tématu a jeho naučení ve školách. Má nesmírný potenciál a je to boží, ale zároveň je velice náročné s ním ve školách pracovat, protože…

Děti fungují trochu jinak a učitelé to často nezvládají. S tím jsem taky měla problém – je potřeba být hodně tolerantní, benevolentní, nechat děti hrát si, přijmout, že si tam hrají, ale zároveň chytrými způsoby dostávat vzdělávací obsah a rozvíjet to, co by měly podle vzdělávacího cíle.

Promiň, tady tě zastavím – jako příležitostný hráč Minecraftu a někdo, kdo chce možná omezovat čas svých dětí u Minecraftu – jaký je způsob, jak učit pomocí Minecraftu? Existují nějaké základy nebo co bys doporučila někomu jako já, jehož děti hrají Minecraft, aby z toho udělal kvalitní čas, kdy se učí něco nového?

No, mně se to hodně osvědčilo třeba pro rozvoj sociálních dovedností. Můj nejoblíbenější příměstský tábor s Minecraftem měl téma metaverse. To bylo takové zastřešující téma, trvalo týden a úkolem dětí bylo rozdělit se do týmů a vytvořit vlastní ekonomicky fungující svět. Některé děti se soustředily na dodávání věcí – pěstování a distribuci, kterou pak prodávaly dalším v řetězci. Jiní je nakupovali, zpracovávali, prodávali nebo poskytovali služby. Od pondělí do středy budovali svět, vymysleli vlastní měnu – nějaký coin, přepočítali všechno a nastavili cenovou politiku, aby to fungovalo. Ve středu jsme začali v tom světě žít a zjistili, že to vůbec nefunguje, protože se báli konzumovat – nebyla to konzumní společnost, děti se bály nakupovat, aby nepřišly o peníze. Zjistili, že když nebudou nakupovat, řetězec přestává fungovat. Šli jsme pak odpoledne na hřiště, povídali si o tom a děti si uvědomily, že sice postavily svět, ale nereflektovaly jeho systém.

Pokud chceš, můžu text dále upravit nebo zkrátit.

Tady je opravený text:

Je to prostě zajímavé, jo. A teď se nám tam otevíraly spousty témat, na která se dalo navazovat, diskutovat o nich, vlastně. Témata, na která já vůbec nemám know-how, ale bylo to hrozně zajímavé, fakt – ta ekonomika a všechno, jak funguje celý náš systém, bylo to super. Nebo třeba jsme vyvíjeli hry, kde tématem bylo udělat minihru, a děti nepřišly s něčím úplně novým, spíš měly rády něco na nějakém Minecraftovém servru a chtěly to zopakovat, například Murder Mystery. A teď zjistily, co to znamená udělat Murder Mystery samy, kolik to vyžaduje znalostí, jak to musí strašně promyslet – bylo to super. Nebo v jednom příměstském táboře jsme modovali, takže jsme se snažili předělat svět, jeho textury a fungování, a taky to bylo nesmírně zajímavé.

V těch předmětech při škole jsme třeba dělali téma nějakých bitev, už si to přesně nepamatuju, byla to nějaká zákupová válka. Postavili jsme prostředí, kde byla nejdřív naučná stezka, děti chodily, potkávaly tam avatary jako NPC, dozvídaly se o různých historických osobnostech, prošly stezku, která byla zároveň parkourová, takže je to i bavilo. Potom jsme museli přeplavit nějakou řeku, a pak se děti měly rozdělit do dvou týmů – jeden byl v zákupu a druhý měl ten zákup dobýt. Měli postavit nějaký stroj, kterým by to dobili, a ten stroj měl odpovídat dobovému stylu. Výhoda byla v tom, že museli znát, jak ten stroj funguje, museli ho vizualizovat a skutečně vytvořit – to znamená naučit se, jak stroj vypadal a fungoval. To je dějepis, to je fyzika, je to hodně komplexní téma. A už to bylo aplikované, ne jen teoretické.

Kde do toho vstoupilo AI? AI přišla do hry, když jsme s dětmi pracovaly na algoritmech. Děti měly ve svých projektech náročné věci – například chtěly ve Scratchi udělat aplikaci, která si povídá s uživatelem, možná nějaký náročnější kvíz, který děti učí nějaké věci. Kvíz je jasný, udělá to každý – ABCD a tak – ale děti měly představu, že ta aplikace by je jako „učila“ a komunikovala s nimi. Znamenalo to mít textové políčko, kde je otázka a uživatel napíše odpověď. Odpověď ale musela být přesně definovaná, a sem tam tam chyběla tečka, děti psaly bez diakritiky, vynechávaly písmena, takže když se snažili udělat takovou aplikaci, bylo to meganáročné a děti to frustrovalo.

Na konci, po velkém úsilí, ale nevznikla aplikace, u které by člověk řekl „wow, to fakt ne“. A v té době jsem objevila knížku, která se jmenuje Strojové učení pro…

Pokud chceš, mohu pomoci i s pokračováním nebo dalšími úpravami.

Děti, v angličtině to je „Machine Learning for Kids“, napsal ji Dale Lane, což je takový chlapík pracující v IBM. On tam dělá vývojáře a svůj side project pro svoje děti si víceméně udělal prostředí, které se jmenuje stejně – Machine Learning for Kids. Protože pracuje v IBM, dohodl se s nimi a využívá jejich platformu WATSON. Každý v tom prostředí, které je běžně online na webu machinelearningforkids.co.uk, si může přijít a natrénovat svůj model strojového učení.

Možná posluchači znají Teachable Machine, což je aplikace od Googlu – skvělá apka, ale tam lze trénovat modely na obrázky, gesta nebo zvuky. Nicméně možnost trénovat textové modely takovýmto způsobem tam není, alespoň není k dispozici volně online bez registrace. Takže on tenhle nástroj vytvořil a k tomu také napsal učebnici „Strojové učení pro děti“. Navíc je to skvělé, protože udělal plugin do Scratch, takže si člověk model natrénuje a rovnou ho může používat ve Scratchi.

To je přesně ideální případ pro takovou aplikaci – natrénuji si model za 30 minut nebo za hodinu, když si dávám větší práci, a za chvíli mám funkční aplikaci ve Scratchi. Říkala jsem si, že je to fakt pecka – strojové učení je pro děti naprosto perfektní. Takto lze skvěle spojit tyto věci dohromady. To bylo ještě před nástupem generativní AI do mainstreamu, tedy než se rozšířilo GPT.

Kdy tedy vzniklo to období, kdy se přidával Machine Learning do Scratch? Byl to někdy před březnem 2022 a vedlo to k založení naší neziskovky AI dětem. Jaká byla tehdy vize AI dětem? Byla poměrně jednoduchá a časově omezená. Říkala jsem si, že když máme takový super materiál, jako je ta učebnice, zkusíme vytvořit nějaké materiály pro hodiny informatiky, kde by se s ní pracovalo. Cílem bylo učebnici přeložit.

Tehdy jsme dostali financování z Pražského inovačního institutu, ale zjistili jsme, že překlad a vydání učebnice nemůžeme z projektu uhradit, takže jsme šli na Donio. To mě hodně překvapilo, protože Donio je crowdfundingová platforma pro neziskovky a náš cíl byl 180 tisíc korun – prodávali jsme tam knihu, která ještě nebyla vydaná, a již jsme pracovali na překladu. Nakonec jsme získali 300 tisíc a vše šlo samo od sebe. Uvědomila jsem si, že o toto téma bude velký zájem – myslela jsem si, že jde o minoritní záležitost, ale nebylo tomu tak. Šli do toho rodiče i učitelé, což nás velmi nastartovalo.

Cílem projektu bylo mít 20 pilotních škol, kterým vytvoříme vzdělávací modul a půjdeme do sboroven…

(Pokud chcete, můžu pomoci opravit a doplnit i pokračování textu.)

Jasně, tady je opravený text s úpravami gramatiky, stylistiky a interpunkce:

Ano, vzděláme tam učitele o tom, co je AI, během tří hodin. Vysvětlíme, jak to funguje, a vytvoříme příručku s obecným úvodem do umělé inteligence. Ta příručka měla tenkrát deset kapitol. V ní vysvětlíme srozumitelně cílové skupině pedagogů, kteří o AI nemají téměř žádné povědomí, často ani o technologiích. Takže jim jednoduše vysvětlíme, co je AI, co je etika AI, co je předpojatost, co znamená AI v náboženství a v právu. Budeme se na to dívat z mnoha úhlů pohledu.

Také jsme vycházeli z výzkumu, který proběhl ve Finsku, jak děti vnímají AI a jak ji vnímají dospělí. I toto bylo vlastně tématem příručky, protože jsme chtěli ukázat věc co nejholističtěji. A to vlastně děláme doposud, proto máme tolik různých témat.

Pak jsme vytvořili interaktivní příběh vycházející z knihy Podivuhodná robotí expedice, kterou vydalo nakladatelství Labyrint. Tento příběh jsme převedli do interaktivní formy, která dětem vysvětlí, co je strojové učení, co jsou data, co je předpojatost a ukáže i zařízení, kterými data sbíráme. Využili jsme dva hlavní hrdiny z knihy – roboty, kteří putují po světě.

Děti během toho trénují svůj model strojového učení a učí se nové věci. Měli jsme projektové dny, které jsme realizovali na dvaceti školách. Školy dostaly učebnice, projektový den vzdělávání do sborů a následnou podporu. To mělo trvat asi rok. Říkala jsem si, že si na rok odskočím, udělám tohle a pak zavřu krám a vrátím se ke svému designu.

Jenže do toho přišel chat GPT. Už jsme měli fungující platformu, byli jsme docela známí v těch školách, protože jsem dříve dělal i jiné projekty pro školy, které byly také zdarma a měly pozornost. Když přišel chat GPT, začalo se to měnit. Došlo mi, že to nebude jen na rok. Najednou jsme to mohli být my, kdo do toho opravdu šlápne a řekne: „Podívejte se, toto jsou přínosy, toto jsou rizika,“ a pokračujeme dál. Je to vlastně kontinuální objevování nových věcí a chceme to dělat minimálně dalších 10–15 let, protože máme spoustu témat, která chceme pokrýt.

V současnosti je AI pro děti hodně o tom, že chceme komunikovat změnu. Teď je skutečně potřeba tu změnu přinést, protože podle mě to začíná být velký problém. Mně je 40, a pamatuji si dobu, kdy mobily nebyly, internet nebyl dostupný běžně. A teď vidím, jak se svět za posledních pár let neuvěřitelně změnil a co to způsobilo ve společnosti – ty obrovské změny. A AI to podle mě neuvěřitelně akceleruje. Stávající školské i státní systémy se z podstaty věci nemohou přizpůsobit. Proto to musíme hacknout zespoda, a to je to, co děláme.

Pokud chceš, mohu text ještě více upravit nebo zkrátit.

Opravený text:

Přemýšlíme způsoby, jak lidem dát nástroje, aby dokázali vzdělat děti na svět, o kterém nevíme, jak bude vypadat. Než se do toho pustíme, vrátíme se ještě do roku 2022. Měli jste 20 škol a přišel ChatGPT. Pamatuješ si, když ses s ním poprvé setkala? Když jsi ho poprvé spustila v prohlížeči? Co to v tobě vyvolalo? „Je to tady? Pane bože?“ Mně to tehdy vlastně vůbec nedošlo. Nevím, jak ty, ale člověk to zkusí a říká si, že je to fajn a tak. Pamatuju si, že bylo sedm ráno, seděli jsme se synem a já říkala: „Hele, tady je nějaký ChatGPT, to zkusíme.“ Nevěděla jsem, co mám napsat. Můj syn Oskar říkal: „Napiš, že vygeneruje nějaký vtip.“ Tak jsem to napsala a ten vtip byl skvělý. Byl to vtip: „Co je větší než kráva?“ Co bys řekl? „Polské letadlo.“ Říkala jsem si: „Tyjo.“ Pak jsem ten vtip googlila, v češtině i v angličtině – nikde nebyl. Přemýšlela jsem a říkala si, že to znamená, že ta věc musela pochopit tu absurditu a princip a dokázala ho zopakovat. A to mi přišlo neuvěřitelné. Furt jsem nad tím přemýšlela, pořád jsem s tím dál pracovala, protože to bylo strašně zajímavé. Pak jsem zjistila, co s tím jde dělat ve vzdělávání dětí — třeba adaptivní učení a další věci. Prostě super.

Tak co byl další krok? Dokončili jste projekt 20 škol a z toho vznikla větší mise. A ještě možná mluvíš v množném čísle, kolik vás bylo na začátku? Na začátku jsme byly dvě, já a kamarádka Jitka Šimková, kterou jsem zavolala, jestli by to nechtěla zkusit. Ona nevěděla, co to je, a já jí řekla, že nevím, ale bude to skvělé. A ona souhlasila, což byla typická Jitka. Takže jsme byly dvě a takhle jsme to táhly asi rok a půl samy. Měli jsme i lektory, kteří chodili na projektové dny do škol, takže jsme měli nějaký tým a někteří s námi stále spolupracují. Teď jsme ale narostli, protože jsme získali finance, a máme 40 lidí — přesně 40. Včera jsem to počítala: 20 lektorů, zhruba deset lidí v core týmu a pak tým, který vyvíjí aplikaci Tiny, kde je taky asi deset lidí.

Když se teď podíváme, než se pustíme do toho, jak školství vypadá, co máte za projekty? Co AI dětem reálně dělá? Asi jste naškálovali ten pilotní projekt, v němž pokračujete, pokud vím. Už ho nerozvíjíme, ale máme výstup v podobě hry, což je super. Pak jsem pochopila, že je asi chyba vyvěrat AI z rámce, ve kterém se děti učí ve školách. Měla jsem to hodně spojené s informatikou a říkala jsem si, že by bylo zajímavé AI začlenit právě do výuky informatiky. Měla jsem představu o tvorbě učebnic informatiky…

Tady je opravený text s lepší srozumitelností a úpravou gramatiky:

Měli jsme představu, že téma AI by bylo začleněné dovnitř materiálů. A nejen AI, ale také blockchain a další věci, které jsou teď trendy. Chtěli jsme tam dát právě tyto aktuální věci, protože v informatice v těch tradičních materiálech tyto trendy často chybí, nebo je tam jen okrajově.

K tomu jsme chtěli vytvořit podpůrnou aplikaci. Podali jsme proto projekt Toucher na tu aplikaci, kde bylo vyčleněno dva miliony korun, zbytek financování měl přijít z učebnic. V podstatě šlo o marginální, ale lepší webové stránky. Po asi třičtvrtě roce jsme Toucher získali, ale mezitím se situace změnila natolik, že tento projekt ztratil smysl, a proto jsme ho odmítli.

Předtím jsme ale ještě podali žádost do soutěže Google Impact Challenge, která byla zaměřená už hodně na tu aplikaci. V té době sice AI ještě nebyla na takové úrovni, ale bylo vidět, jak se rychle zlepšuje, takže jsme si řekli, že to zkusíme využít. Nevím přesně, jak to bude, ale něco jsme tam dali a projekt začíná dávat smysl. Stále na něm pracujeme.

Takže jedním z našich projektů je aplikace, která se jmenuje Tiny, a měla by sloužit jako asistent učitele. Na roadmapě je, že v prvním roce by měla umět dlouhodobě vyhodnocovat, co si děti odnášejí z hodin, a dávat jim zpětnou vazbu, což je strašně důležité.

Ve školách je situace taková, že když se podívám na třídu, což děláme často během další praxe nebo pozorování, tak realita je taková, že pan učitel či paní učitelka mají třeba 25 dětí ve třídě. Pokud učí informatiku, což není moc učitelů, mají třeba 10 až 15 takových tříd a potkávají se tak s stovkami dětí.

Nyní vedou hodinu a možná za měsíc dají test, aby zjistili, co se děti naučily. Ten test pak opravují často až do noci a nakonec dětem dají známku. Tomu se říká sumativní zpětná vazba – jednoduše řekneme dětem, jestli mají známku 1 až 5. Ale už dlouho se mluví o tzv. formativní zpětné vazbě, která probíhá během samotného procesu učení. Ta má dítě podpořit v dalším učení a říct mu mnohem lépe než známka, co by mělo dělat jinak, jak by mohlo postupovat. Například u některých dětí lze pozorovat, že k problémům přistupují určitým způsobem, díky kterému některé problémy nejsou schopné řešit. Formativní zpětná vazba pak pomáhá toto sledovat a nasměrovat dítě tak, aby se v budoucnu těmto problémům vyhlo.

Tuto komplexnější a kvalitnější zpětnou vazbu učitelé ve škole však často nemají čas dělat, právě kvůli velkému počtu dětí.

Je zajímavé podívat se na data České školní inspekce, kde je vidět, že mnoho dětí nemá jako mateřský jazyk češtinu – situaci ještě ovlivnila i uprchlická vlna z Ukrajiny. Také hodně dětí má specifické vzdělávací potřeby, například ADHD, Downův syndrom, autism spectrum disorder – vysokofunkční i nízkofunkční varianty, a další.

Pokud chcete, mohu text ještě více upravit nebo rozdělit na odstavce podle potřeby.

Tady je opravený a stylisticky upravený text:

A když se dostaneme úplně do detailu, každý dítě je jiný a zaslouží si individuální přístup. Učitelé ho ale často nedokážou poskytnout, protože jsou přetížení a mají příliš mnoho žáků, zejména na větších školách.

Je to prostě problém. Já sama jsem byla neúspěšný student, protože mám jiné myšlení, než jak je školní systém hodnocený. Vadí mi to, protože kdybych dostávala takovou zpětnou vazbu, kdyby se mi někdo skutečně věnoval a rozuměl tomu, jak funguji, můj život by vypadal úplně jinak. Ráda bych proto, aby každé dítě mělo takovou možnost. Bohužel vidím, že to není reálné, protože chybí učitelé, problém roste a školy mají systémy nastavené tak, že se zvyšuje administrativa. Učitelé tráví velké množství času přípravou a vyhodnocováním úkolů a nemají na individuální péči čas.

Vidím v tom však velkou příležitost využít technologie a umělou inteligenci. Naše aplikace má za cíl poznávat děti a poskytovat jim zpětnou vazbu přímo na míru. V rámci trojletého projektu, který nyní probíhá, plánujeme využívat strojové učení a doporučovací systémy k navrhování vzdělávacích materiálů. Díky velkým jazykovým modelům (LLM) chceme generovat doplňující obsah například na opakování látky, kterou děti v hodině nestihly, a zároveň jim umožnit komunikaci s vlastním „tutorem“ v systému.

Tím bychom rádi přesáhli rámec běžné hodiny a zapojili děti i do samostatné práce a domácích úkolů. To je náš první projekt.

Druhý projekt se týká tvorby kurikula umělé inteligence pro základní a střední školy, financovaného Nadací rodiny Tykačových. Projekt, který skončí na konci letošního roku, je velmi náročný, ale velice hodnotný. Výstupem bude téměř 50 metodických materiálů, které budou učitelé moci využít nejen v informatice na prvním a druhém stupni, ale i na středních školách a zároveň i v dalších předmětech, jako je čeština nebo výtvarná výchova.

Naše pedagogická koncepce je taková, že nejen učíme děti pracovat s aplikacemi, což je důležité a děje se například v češtině nebo dějepise, ale zároveň učíme základům strojového učení, vysvětlujeme, co jsou data – což je ve školách často opomíjený koncept. Děti se také dozvídají, co je internet, co je předpojatost, nebo co je ambientní inteligence – například propojení IoT a AI či neuronové sítě už děláme i na prvním stupni.

Pokud chcete, mohu text ještě více zkrátit či více rozvést konkrétní části.

Opravený text:

Hloubíme na tom druhém stupni v informatice zase o nějaké další věci, učíme je to prakticky aplikovat, takže třeba analyzují nějaká data pomocí AI nebo bez AI, aby měli porovnání a tak. A pak je tam třetí větvička z toho kompetenčního modelu – to jsou postoje, protože se všechno dá spojit se vším a ten postoj je vlastně to, že já jako člověk si uvědomuji, co mi ta technologie přináší do života, co mi bere, co přináší do společnosti, mám na to nějaké svoje názory a chovám se tak, aby mi bylo dobře s tou technologií. To zahrnuje vlastně úplně všechno od kyberbezpečnosti až po well-being a podobné věci.

Až třeba po fungování státu – když vytipujeme jednu věc, máme metodiku do výtvarky, kde se děti baví o tom, co je kamufláž, že různé věci se kamuflují, ať už ve válce nebo v přírodě. A že i systémy počítačového vidění jsou natrénované na určitých datech a my je můžeme obelhat pomocí kamufláže. Takže děti si dělají vlastně make-up, který způsobí, že systém počítačového vidění nerozpozná jejich tvář, zkoušejí to na Snapchatu a v jiných nástrojích, protože na Snapchatu jsou AI filtry, které se aktivují, když systém rozpozná tvář. Když ji nerozpozná, filtr se neaktivuje – takže jako zvítězily.

To je hrozně těžké porazit. To rozpoznávání je úplně dokončené. Člověk fakt téměř nesmí být vidět. Takže dělají tento typ aktivit, a pak se s nimi v metodice bavíme o tom, jak je to třeba u nás a proč nám vadí, že nás systém počítačového vidění rozpoznává na ulici, a jak je to třeba v Číně. Pouštíme jim film o tom, že nějaký týpek tam udělal test, nechal si zadat svoji tvář do databáze hledaných zločinců, vylezl ven z policejní stanice a měřil, jak dlouho potrvá, než ho někdo chytí – trvalo to třináct minut. Tam jsou prostě kamery na každém rohu.

Bavíme se o tom, že tam mají jiné uspořádání státu než my a tak dále, proč to vlastně vadí, co je social credit systém a podobné věci. Takže ve výtvarné výchově se o těchto věcech bavíme, děti se dozvídají, co je počítačové vidění, co je strojové učení a co je státní dohled. Myslím si, že tam vznikají moc hezké materiály. To je kurikulum umělé inteligence, to je ten druhý projekt.

No a třetí projekt je ten, že máme 20 lektorů, infrastrukturu a těch 20 lektorů školí učitele ve všech regionech ČR a také v některých regionech Slovenské republiky. To je hodně potřeba, protože někteří učitelé si sice berou naše materiály a zkoušejí je, ale hodně z nich potřebuje mít kontakt s člověkem. Naši lektoři jezdí přímo do školních sboroven, kde mají bezpečné prostředí a můžou se na cokoli zeptat. Většinou je tam ta velká bariéra strachu, protože AI teď všude vyskakuje a…

Zde je opravený a stylisticky upravený text:

Mě to fakt jako vadí. A zároveň vůbec nevím, co to je. Tak to způsobuje takové emoční bloky, které se na tom školení dají docela snadno minimalizovat, nebo dokonce úplně odstranit. A potom máme takový čtvrtý projekt, který je zatím hodně ve fázi konceptu, ale chceme vlastně vzdělávat budoucí učitele na pedagogických fakultách. Teď jsme podepsali s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy memorandum o spolupráci. Od zimního semestru tam začneme mít předmět o AI, kde chceme učitele učit novou didaktiku.

Didaktika je věda, která říká, jak orchestrace třídy funguje – jak zadávat úkoly, jak rozdělovat děti do skupinek a tak dále. Myslím si, že didaktika se hodně proměňuje právě kvůli vlivu AI. Narazila jsem třeba na zajímavou studii, kterou udělal jeden zahraniční badatel jménem Alan Furze. Ten škáluje způsoby učení do pěti stupňů – od úplně bez AI, přes AI jako brainstormingový nástroj, až po plnohodnotné využití AI jako oponenta. Takže AI výrazně mění způsob, jakým se učíme, a právě to chceme předávat i budoucím učitelům.

Pokud se pilotní kurz vydaří, samozřejmě ho budeme dál upravovat, ale chceme minimálně propracovaný sylabus nabídnout všem pedagogickým fakultám. U těch, kde by nebylo nikoho, kdo by to učil, chceme nabídnout infrastrukturu a posílat tam lektory, kteří budou vyučovat na těchto fakultách.

Momentálně zasahujeme asi 10 % škol. Je jich hodně – základních škol je přes 4 200, pokud se nepletu. Některé školy ani nevědí, že AI existuje, jiné jsou naopak zcela nedotčené. Zásah v horizontu 10–15 let by mohl dosáhnout až 80 %, podobně jako se to stalo s internetem. Ale plošné zavedení asi nikdy nebude úplné, a s tím se musí počítat.

Proto podle nás je důležité proměňovat hlavně to, co se bude učit v budoucnu, a to jsou právě učitelé na pedagogických fakultách.

—

To mi připomínáš internet, jak už umí školy pracovat s internetem? Pamatuju si, když přišel covid a lockdown, jak byly někdy obrovské problémy s výukou, jak to přestalo fungovat, jak se rozdělily školy na ty, které byly připravené, a ty, které nebyly. Posunulo nás to nějak? Byla to taková maturita škol ohledně technologií?

Byla to zkouška ohněm, protože jsem měl do té doby pocit, že školy pořád nejsou připravené ani na práci s Wikipedií, a teď tu máme chat GPT. Mám pořád pocit, že systém je velkou měrou secelistvý, a že je to jen špatná reputace českého školství a moje vlastní stigma či stereotyp? Nebo se to už posunulo a současná realita je taková, že zavést do škol AI curriculum je vlastně relativně jednoduché? Jaký je legislativní rámec? Stačí, když učitelé budou chtít, nebo jsou tam v tomhle i jiné problémy?

Pokud chceš, mohu text ještě více zkrátit nebo dát formálnější podobu.

K tomuhle nemám data, ale to, co se všude říká, je pravda – skutečně covid byl maturitou v českém školství, pokud jde o digitalizaci. Slyšela jsem i o školách, které prostě rezignovaly na jakoukoliv výuku, a myslím si, že je potřeba vždy mluvit konkrétně o jednom člověku, jednom učiteli. Někdo to zvládal lépe, někdo hůř, protože online hodiny jsou úplně něco jiného než ty offline. A teď po covidu přišel hybrid, takže bylo potřeba naučit se dělat hybridní hodiny navíc – byl to obrovský záhul, myslím.

Obecně si myslím, že instituce v Čechách mají hrozně špatný obraz, ale není to tak špatné, jak se o tom často mluví a hejtí v hospodách. Já se potkávám s učiteli a řediteli den co den a ti lidé jsou oddaní tomu, co dělají, a snaží se to dělat dobře – ale samozřejmě všude jsou problémy. Ty problémy jsou v tom, že ne všichni to tak mají – třeba u větších pedagogických sborů, když ředitel není skutečným lídrem a dlouhodobě nepracuje se všemi lidmi v sboru, je to hodně znát.

Mám takovou historku, kterou miluju: byla jsem ve 150 školách, kde jsem školila učitele. Některé ředitelé prostě řekli: „Hele, celá zborovna pojďte sednout na tři hodiny,“ a vůbec je nezajímalo, jestli někdo chce nebo nechce. Tak bylo a bylo těžké s takovým týmem pracovat, protože ti lidé tam seděli neradi a štvalo je to. Naopak byly i školy s velice volnými řediteli, ale přišlo tam třeba jen pět lidí na školení.

Vždycky jsem se ředitelů ptala, zda zastávají názor nebo souzní s tím, že jejich pedagogický sbor je díky AI rozdělený na dva tábory. A všude to bylo tak, že ano: mají pár nadšených (jeden, dva, tři) a pak jsou ti, kdo prostě řeknou „ne, nechci“ – a to je minorita, která říká jasné „ne“. Pak jsou učitelé, kterým je to vlastně jedno: „Jo, někde se o tom mluví, ale možná když to bude v pohodě, začnu to používat, ale moc tomu nevěřím.“

Školila jsem také ředitele naživo v programu, který je dlouhodobě vede v ředitelské práci, a tam jsem položila otázku 80 ředitelům a ředitelkám – jestli mají pocit, že jejich pedagogický sbor je rozdělený. Všichni odpověděli, že ano, z velké části.

Teď je však vidět, jak dlouhodobá práce, kdy je ředitel skutečným lídrem, který ví, že opravovat okna ve škole není jeho role, ale starat se o lidi a pracovat s nimi, přináší obrovský rozdíl. Je neskutečné vidět, jak tým chápe vizi školy a jde si za ní.

Tady je opravený a upravený text, aby byl srozumitelnější, plynulejší a bez gramatických chyb:

Fakt skvělý, jo. Takže… ta páka je ředitel, že jo? Myslím, že vždycky je to ředitel. Když jsem řešil vzdělání svých dětí, překvapilo mě, že legislativně si každá škola může určit třeba slovní hodnocení – že slovní hodnocení už není žádná výjimka nebo něco podobného. Jakákoliv škola si může říct, že nebude dávat známky, ale bude používat slovní hodnocení. Největší brzdou tohoto jsou vlastně rodiče. V rámci nějaké tripartity nebo stakeholderů máme na státní legislativní úrovni věci dobře nastavené.

Infrastrukturu na moderní AI vzdělávání máme. Školy mají obrovskou autonomii, přesně jak jsi říkal, a můžou si v podstatě dělat, co chtějí. Tahle autonomie je v Čechách specifická, nebo bych řekla, že unikátní. Třeba na Slovensku to takhle není. Nevidím do toho úplně detailně, ale na některých menších věcech to vnímám. A tím pádem se vracíme zpátky k ředitelům.

Školu je potřeba vnímat jako organismus – komplexní organismus, nebo možná spíš samostatný vesmír. Školu netvoří jen ředitel, učitelé a děti, ale celá komunita – rodiče, lidé z okolí, místo, kde děti žijí. Když se nepracuje s celou komunitou, škola nefunguje. Proto například už více než rok řešíme téma systemového zavedení AI do škol. Ono se to sice jmenuje „systemové zavedení AI do škol“, ale ve skutečnosti je to o komunitě. Lidé se musí sjednotit v tom, jaké strategie budou používat, protože pokud se tohle nestane, nebude to fungovat.

A co myslíš strategií v tomto případě? Například: budeme zavádět AI do škol postupně, napříč předměty a nejen v informatice? To je strategie? Přesně tak, ale týká se to mnoha věcí. Zavádět AI do škol znamená udělat plán, vytvořit strategii, uvědomit si třeba, že nejdříve vzdělám pedagogický sbor, budu s ním o tom mluvit, pak jim nabídnu nějaké kvalitní školení. To školení by nemělo být jednorázové, mělo by to být něco jako akademie, aby učitelé nebyli zahlceni, aby měli čas si to vyzkoušet a s technologií pracovat. Následně by mohl vzniknout podpůrný systém – nadšení učitelé by mohli podporovat ty, kteří se AI třeba trochu bojí, pomáhat jim přímo při hodinách.

Další část strategie by mohla být změna hodnocení žáků, protože AI to přináší do školství novým způsobem. Teď jsme mohli žáky hodnotit třeba za napsání eseje, ale dnes už je otázka, jak hodnotit práci, když ji může napsat AI. Nemůžeme tedy hodnotit za samotné vystižení textu, protože to může udělat AI. Musíme přehodnotit, za co a jak děti hodnotíme. To znamená, že pravděpodobně už je nebudeme hodnotit za klasickou esej, ale…

Pokud chceš, mohu ti pomoci dokončit text, dej vědět.

Opravený text:

Odnotit, já nevím, že necháme děti pracovat na nějakých kontinuálních projektech, například budou dělat denník, a to vyžaduje mnoho dovedností. Je to komplexní práce, takže ano, používejte AI, ale na dílčí věci, protože se potřebujete naučit i jiné věci. Pak je taky třeba strategie, kdo co kdy používá, jaké nástroje, protože například ChatGPT je určen od 13 let, do té doby ho děti používat nemohou. A ředitel to musí vědět, i učitelé. Od 13 do 18 let navíc děti potřebují souhlas zákonného zástupce, aby mohly AI samostatně používat. Takže je tam i rodič, což znamená, že udělám kavárnu pro rodiče, kde jim vysvětlím tuhle strategii, co je AI, a nechám je rozhodnout se. Protože, jak říkáš, často jsou to rodiče, kteří jsou proti změnám, a nevytvářejí tak poptávku, pokud to trošku zmírním. Takže je důležité začít v komunitě tvořit strategii a zapojit děti, které přinášejí nové nápady.

Není to jen o tom, že frontálně něco plácnu před tabuli. Nechci frontální výuku shazovat, ta má své místo, ale nestačí jen frontál. Učím děti aktivizačně, povídáme si o tom, a nyní jsme v situaci, kdy učitelé často nestíhají držet krok s technologiemi. Je proto jasné, že lepší je strategie společného objevování – děti znají některé věci, já jiné, dáme to dohromady, povídáme si o tom, všichni jsou motivovaní a to je super. Dáváme prostor pro chyby, učíme se na nich, což je perfektní.

To je ta systematičnost, která by se měla dělat, ale nedaří se nám ji předávat, protože jde o komplexní změnu. Například Národní pravděpodobnostní institut prováděl šetření, podle kterého jen asi 9 % škol pracuje s AI. Ale tam není ta komplexita – vidím, že si třeba někdo vygeneroval obrázek nebo používal chatbota pětkrát, ale o tom to není. A i tak je to jen 9 %.

Jasně. Mně se hrozně líbil ten přístup pomoci lektorům. Z organizačního hlediska mi přijde, že učitelská práce je náročná, poddimenzovaná z hlediska personálu, navíc je potřeba vyhodnocovat písemky, tvořit nové testy, připravovat obsah do hodin. Tam vidím páku právě v generativní AI, typicky. Vidíš to taky tak, že adopce u učitelů se bude šířit proto, že si práci výrazně ulehčí?

Je to náročné, protože aby učitel dokázal vygenerovat kvalitní materiál do hodiny, jehož cílem je právě individualizace, musí umět správně promptovat – a k tomu se dostane až používáním. My jsme třeba chtěli udělat webchat „ve škole.cz“ jako průvodce Chatem ve škole, kde bychom měli databázi promptů a asistentů, kteří pomáhají učitelům tvořit materiály do hodin a tak dále. Myslím, že je to velký pomocník, ale právě jak děláme aplikaci, ta… (text pokračuje)

Pokud chceš, mohu ti opravit i pokračování.

Tady je opravený text:

Myslím si, že je ještě dlouhá cesta k tomu, aby to byl opravdu dobrý pomocník – takový ten, na kterého je spoleh. Protože teď vlastně dělá chyby, což pro učitele, který je aprobovaný na svůj předmět a rozumí mu, není problém. Protože učitel a ChatGPT brainstormují spolu, možná mu vypadne nějaký materiál, nechá si to rozpracovat iterativním procesem a doberou se nakonec k tomu, že si urychlí přípravu. Nevím o kolik procent, ale asi je to pokaždé jiné, jak se to zrovna daří. Ale pořád to má své mouchy.

Myslím si, že kdybychom dokázali skutečně vytvořit systém, který nakrmíme správnými daty, dáme mu dobrou temperaci, aby si nic nemyslel sám od sebe a vycházel z těch dat, ale zároveň byl kreativní, teprve potom to začne být zajímavé. A problematičtější to je při samotných hodinách, protože adaptivní vzdělávání typu chatbot pozná, na jaké úrovni je žák. Máme sadu takových promptů na chat ve škole, možná kolem deseti.

Třeba můj oblíbený je „Hádej chemický prvek“. Je to prompt, který brífne chatbota, aby popsal dítěti chemický prvek – třeba „sestává se z tohohle a tohohle, reaguje takhle a takhle“, přidá nějaký vtip nebo smajlíka a dítě má uhodnout, o který chemický prvek jde. Dítě odpoví a dostane zpětnou vazbu a tak dále. To je fajn, ale pořád to dělá chyby, což je velmi nepříjemné.

Proto je to otázka didaktiky. Když posadím dítě k počítači, nechám ho hádat chemický prvek, ten můj vzdělávací cíl není splněn, protože dítě nemusí rozpoznat, že chatbot dává nesprávné informace. Takže si můžeme říct, že teď je to tak, že s tím pracuje učitel, který předvádí na tabuli a děti se baví o tom, jaký chemický prvek to může být. Možná hlasují přes Mentimeter nebo Slido, nebo jen dávají před sebe červenou a zelenou kartu. Učitel, když se děti shodnou na nějakém prvku, to napíše a chatbot odpoví, děti pak říkají svůj názor a učitel se ptá: „Je to správně? Odpověděl chatbot dobře?“ To podporuje kritické myšlení.

Musíme se přizpůsobovat úrovni toho, co chatbot umí, a v tuto chvíli to podle mě opravdu není plnohodnotné adaptivní učení one-on-one. Je to problematické. Ale je to velká pomoc při přípravě, při vyhodnocování, administrativě, i když má své mouchy. Zároveň ale vidím, jaký jsme udělali posun za poslední rok.

Možná se podívejme, co ten posun způsobuje. Kromě AI samotné je tu i spousta projektů, iniciativ, věcí, které se této problematiky týkají, například Národní plán pro umělou inteligenci a podobně.

Je důležité se jako občané zajímat o to, jak tyto rámce fungují. Nedávno, před necelým měsícem, vyšla Národní strategie pro AI. Druhá kapitola se věnuje vzdělávání a pokrývá úplně všechno, což nás těší. A pokud se budu držet vzdělávání, tak zde máme…

Jasně, tady je opravený text:

Super věci. Máme tady třeba CheckItas, který adoptoval AI. Když jsme začínali dělat AI dětem, začínali také kluci z iGnos, kteří jezdí po školách a školí děti i učitele, jsou prostě skvělí. A teď v tom prostředí máme třeba taky Prague AI, který dlouhodobě propojuje všechny ty aktéry – firmy, byznys, úředníky.

Myslím, že se toho děje hodně. Myslím si, že třeba Národní pedagogický institut, což je výkonný orgán ministerstva školství, který má vlastně realizovat věci, které ministerstvo školství vymyslí, je taky hodně otevřený. Mají tam koordinátorku pro AI, Evču Bémovou, která je výborná, opravdu pokroková, otevřená všemu, a v rámci té instituce dělá podle mě skvělé věci. Dělají kurzy pro učitele zdarma. Zároveň si prostě jakákoliv škola může zdarma objednat člověka, který tam přijede, pomůže s technickou infrastrukturou a proškolí je, i právě na téma AI.

Takže si myslím, že všichni v rámci svých možností něco dělají. A máš pocit, že je to priorita? Nejde mi o hodnocení politické reprezentace, ale vždycky mě mrzí, že technologie nejsou typicky volebním tématem, že digitalizace – což je jen malá podmnožina – je v seznamu volebních témat hodně nízko. Chápu, proč digitalizace státní správy není vysoko jako důchody. Ale vzdělávání a školství vnímám jako silný argument pro AI jako totální změnu paradigmatu.

Vnímáš to tak, že se tohle posouvá, že AI je vnímána jako páka, jak se dostat ke kvalitnějšímu školství s lepšími náklady a spokojenějšími dětmi i učiteli? Nebo jsou tam pořád větší věci na pořadu dne? Já nejsem dostatečně zhublá, abych to dokázala posoudit, ale mám štěstí, že jsem se AI věnovala už dva a půl roku zpátky. Vlastně jsem fakt velmi brzo začala volat do NPI a říkala jim: „Hele, je tady AI, pojďme s tím něco dělat.“ Oni totiž přijeli s GPT a pochopili to. Bylo dobré, že na mě byli hodní, i když si asi mysleli, že jsem asi někde spadla z višně, ale jsou tam skvělí lidé, takže to vůbec nebyl problém.

Říkali ale, že je to neprůchodné, že AI – co to vlastně je? A pak přišel ChatGPT, a najednou všechno šlo, což bylo fajn. Nevím ale, jak se k tomu staví třeba pan Beke. Myslím si, že možná lidé cítí tlak, všude se o tom mluví, že s AI přicházejí velké výzvy, které jsou společenské, ale zároveň i velké příležitosti, které můžou proměnit nejen vzdělávání, ale jakoukoliv oblast a mohou nás raketově poslat ke slunci.

Problém je ale v tom, že klíčoví hráči nevědí jak na to. A teď je potřeba jim to začít vysvětlovat. Taky ale nevíme úplně, jak na to. Ve vzdělávání, jak jsem říkala, je to kontinuální cesta. Když jsem poprvé otevřela ChatGPT a nechala si vygenerovat vtip, vůbec mi nedošlo, co to vlastně je.

Pokud chceš, mohu text ještě více upravit stylisticky či zformálnit.

Jasně, tady je opravena a upravená verze textu:

Vím, jak se tím člověk neustále zabývá a věnuje tomu čas, tak mu postupně docházejí věci. Ale není to o tom, že bych najednou nějaké informace ztratil a teď jich potřeboval víc. I my, kteří se tím zabýváme 24/7, nemůžeme říct, že o všem víme. Ale neustále něco objevujeme. Myslím si, že klíčoví aktéři nemusí vše objevovat sami, potřebují to dostat naservírované – to naše kontinuální objevování, a nejen naše, ale i dalších lidí, kteří neustále přicházejí s novými poznatky. A to bývá těžké. A to mi vlastně přihráváš na moji…

A vlastně takovou závěrečnou otázku: co můžu dělat já, ať už jako rodič, nebo naši posluchači, kteří jsou často datoví specialisté, nebo dokonce odborníci na AI, kteří tvoří ty systémy? Co můžeme udělat proto, abychom měli modernější školství? Kde je ta páka? Máme psát našim zastupitelům? Měli bychom se víc bavit s řediteli škol? Co bys doporučila?

Mně by se líbilo, a to jsem říkala i na začátku, že změna musí přijít ze spoda, protože systém prostě nemá kapacitu se tak rychle přizpůsobit tomu, jak rychle se svět mění – a on se už teď mění. Takže je to opravdu o komunitě. Máme děti, které chodí do školy, tak se zajímáme, co se učí, jak se učí, podle čeho jsou hodnocené. A možná, když se zajímáme, tak jdeme do školy a řekneme: „Hele, jak to tady máte s těmi technologiemi?“ Ty říkáš, že naši posluchači jsou často datoví inženýři a podobně, a já vnímám, že je potřeba zároveň navnímat i společenské souvislosti. Je skvělé tomu rozumět technologicky, ale podle mě je ještě důležitější začít přemýšlet o tom, co to znamená pro naše děti, pro nás, pro naši zemi. Kde bychom měli změnit své chování, pokud třeba vzniká mezigenerační rozkol, protože děti žijí v jiném světě. Můj syn například žije v jiném světě a já mu nerozumím – ačkoliv se opravdu snažím.

Je to zvláštní to přiznat, ale vždycky si přála, abychom dětem více naslouchali, místo abychom jim pořád říkali, co mají dělat. Protože pokud to neděláme, nikdy jim neporozumíme a to v naší společnosti vytvoří obrovské problémy. Takže víc naslouchat dětem, víc chodit do školy, více se zajímat.

Děkuji a držím nám všem palce, abychom měli šťastnější, vzdělanější děti a lepší společnost. Moc ti děkuji, že jsi tady s námi byl.

Děkujeme také vám, že jste poslouchali až do konce, a děkujeme našim partnerům a členům Data Talk klubu. Jsou jimi: Index, Saska, Bystreet, Colors of Data, Revolt BI, GoodData, Keboola, Emark, Carl Data Company, Data Mind, Notino a Flo.

A pokud chcete zůstat v obraze o české datové scéně a globálních datových technologiích, nezapomeňte se zaregistrovat k odběru našeho týdenního newsletteru na datatalk.cz.

Nechť vás provázejí data.

Pokud chceš, můžu pomoct i s dalším doladěním.