Podcast

Dobrý den, moje jméno je Jirka Vicherek a vítám vás u dalšího dílu podcastu Data Talk. Mým dnešním vzácným hostem je Jozef Holý, spoluautor podcastu Kanárci v síti a můj dobrý kamarád. Ahoj, Pepo.
Ahoj, Jirko.

Dnešní díl bude rozhodně o technologiích. Nebudeme se v nich ale šťourat do detailů a tak dále. Bude lehce kontroverzní, možná těžce kontroverzní. Trochu politický, ale o to důležitější, zejména v tomto volebním roce. Myslím si, že je důležité bavit se i o dopadech technologií, jako je strojové učení a generativní umělá inteligence. Proto jsem si dneska pozval Pepu, protože sleduji Kanárky v síti a je podle mě důležité, o čem mluví – o digitální propagandě a o tom, jak technologie ovlivňují demokracii.

Každopádně, než se dostaneme k těm těžkým a možná složitým tématům, pojď se představit, Pepo, protože jsi už dlouho součástí datovo-technologické scény. Jak to celé začalo?

Jak to celé začalo?
Já jsem původně programátor, nebo vlastně nejdřív jsem byl počítačový grafik, protože jsme v roce 1996 s kamarádem v Příbrami těšili dělat hru. Pracovali jsme na ní rok a pak jsme ji jeli prodat do Prahy, ale nikdo si ji nekoupil, takže jsme to nakonec nechali být. Ale byla to super zkušenost – sedět v šestnácti u počítače a dělat hru. Byla to 2D střílečka.

Potom jsem vystudoval FEL a programoval v Javě ve verzích 1.4.0 a 1.4.2, tehdy jsem dělal pro nějaké německé banky. Nasazovali jsme tam Javu do AS400, což jsou mainframy, které v bankách na back-endu fungují dodnes. Pak jsem byl rok v Americe u Sunu na stáži jako programátor a díky kamarádům jsem přešel do UX týmu, začal jsem se věnovat UX a více a více produktovému manažmentu.

Když byl Sun pohlcen velkým červeným Oraclem, rozhodli jsme se odejít a založili s kamarádem startup jménem Proactivi, kde jsme se snažili vytvářet recommendation engine pro e-shopy jako platformu jako službu (PaaS). To ale selhalo, protože v Čechách byla tehdy e-shopová scéna taková, že existovalo pár velkých hráčů, kteří si řešili rekomendace sami, a pak dlouhý ocásek malých, kteří neměli dost dat na to, aby se dala budovat nějaká kvalitní doporučovací služba – kromě jednoduchého vylistování podobných produktů. Takže to nebylo úspěšné a nezbohatl jsem na tom.

Potom jsme nastoupili do…

A „tenkrát“ znamená kdy?
Bylo to v roce 2011, to byl první ročník StartupYardu, tehdy se to začínalo, a myslím, že jediný, kdo tam pak výrazně uspěl, byl Vítek Horký.

No a potom jsme byli získáni jako malý akvizicí do MSD, což je velká americká farmaceutická korporace, která v Praze začínala s inovačním centrem – velkým IT hubem. Byli jsme tam první programátoři, zaváděli jsme agilitu, budovali produktové týmy. Já jsem stál u zrodu UX týmu a později i machine learning týmu a vedl jsem ho, takže od té doby se věnuji produktovému manažmentu s…

Tady je opravená a stylisticky upravená verze textu:

Trpělivě jsme vyvíjeli interní produkty pro firmu, což bylo velmi zajímavé, protože firma byla sice typickým korporátem, ale my jsme se snažili zavést digitální transformaci — což je snaha, kterou má spousta lidí. Proto jsme zaváděli agilní metody, produktový management a přecházeli od projektového řízení k produktovému.

Problém s machine learningem byl zajímavý hlavně proto, že firma v tom viděla velký potenciál, ale zároveň narážela na data. Data bylo dost, avšak nikdo v nich neměl přehled, byla rozesetá všude možně, často třeba v Excelu, který byl připojený na různé „prapodivné“ pipeliny, postavené někým před deseti lety. Nikdo na ně ale nechtěl šáhnout ze strachu, protože se báli cokoli změnit, a přitom na těchto Excelových řešeních běžel poměrně významný kus firemních procesů. Takže s tím jsme pracovali.

Přišli jsme s tím do styku, a i když možná v rámci firmy byl za posledních deset let určitý odpor, snažili jsme se to změnit. Už si ze sebe dělám srandu, že digitální transformace stále probíhá a pořád není hotová — a teď k tomu přichází generativní AI, takže snad se to konečně zlepší.

Když se vrátím k roku 2014–2015 a machine learningu v kontextu amerického globálního korporátu — tehdy samozřejmě ještě nebyla generativní AI. Hlavní téma byla big data: stavěl se velký datový lake, což bylo dost diskutované a věřím, že si to ještě někdo pamatuje. Idea byla, že všechna data se nasměrují do tohoto lakeu — poradili to top konzultanti. Na to se utratilo značné množství peněz. Nejsem si jistý, kolik dat tam skutečně stále teče, protože už tam nejsem, ale tenkrát tam žádná data fakticky ještě moc netekla.

Potenciál spočíval v tom, že pokud budou mít kontrolu nad daty, budou moci stavět různé analytické modely — mluvím o analytické AI, ne o generativní AI. Do pražského hubu, kde sídlily týmy datových vědců, chodily projekty z různých částí firmy — tam jsme spolupracovali. Já jsem vedl inženýry v oblasti machine learningu — tedy jejich engineering — protože každý z těchto týmů měl svou specializaci.

Pamatuji si, že existoval zajímavý rozdíl mezi dvěma typy machine learning expertů: jedni byli analytici, tedy data scientists, kteří stavěli datové modely a ověřovali je matematicky, že fungují; druzí byli machine learning inženýři, kteří se starají o nasazení a škálování těchto modelů do produkce. Ti museli mít hluboké znalosti v oblasti machine learningu, nebyli to jen programátoři.

Tuto oblast jsem tam vedl, a dělali jsme to, například ve spojení s klinickými testy nebo výrobou.

Potřebujete ještě nějakou další úpravu?

Opravený text:

Vyrábíte – ta farmaceutická firma vyrábí miliardy pilulek, a abyste dodrželi nějakou kvalitu, byla ta myšlenka taková, že nad výrobní linkou bude kamera, která bude sledovat, jak ty pilulky procházejí, a pokud se u některých rozpozná nějaký vizuální defekt, tak se ty vadné pilulky vyřadí. Mělo to zlepšovat kvalitu výroby.

Poté jsme se samozřejmě zabývali něčím, čemu se říká real world evidence. To znamená, že v okamžiku, kdy firma vydá léky a ty léky jdou na trh, tak vy potom – už ve svém vlastním zájmu, zájmu vlastního výzkumu nebo i z regulatorních důvodů – potřebujete měřit dopady, jak se to skutečně chová v reálném použití. Protože samozřejmě, pokud u nějakého pacienta nastane nežádoucí vedlejší efekt (adverse effect), mají lékaři povinnost to hlásit. Tato hlášení pak putují do různých databází, například do SÚKLu nebo FDA v Americe, a případně se dostanou i do firmy.

Vy ale chcete zpracovávat živější a rozsáhlejší data z trhu, abyste viděli, jak moc se léky nasazují z marketingových nebo prodejních důvodů, a zároveň jak to lékaři vnímají – co funguje, co nefunguje. Potřebujete sbírat poměrně hodně dat, abyste mohli informovat třeba další generaci léků. Tam tedy logicky vznikl prostor pro masové zpracování dat a statistiku.

Ta analytická AI je de facto aplikovaná statistika, jen se tomu už tehdy říkalo AI.

Jak dlouho jsi byl v MSD? Šest let jsem tam byl. Postupně jsem se přesunul na strategickou roli, kde se organizovaly strategické workshopy a různé transformační programy – zejména digitální transformace, která tam samozřejmě dodnes není dokončená, je to kontinuální proces, jak se říká, continuous improvement.

Ano, digitální transformace nikdy není hotová. Nemůže být hotová, protože neustále iterujete.

V té době, roku 2020, jsem se už velmi intenzivně začal věnovat i etickým rozměrům umělé inteligence, zejména té analytické. Měl jsem za sebou několik let práce na machine learning projektech v kontextu farmaceutické firmy, která je regulovaná a nemá přístup k pacientským datům – což je potřeba zdůraznit, protože to téměř nikdo nemá.

Začal jsem proto sledovat americké podcasty a například Les Vrocka. Nyní jsem zjistil, že Eliza Hrudkovská mluví o existenčních rizicích, a když jsem to poslouchal, zjistil jsem, že to celé je vlastně nesmysl. Uvažují jen o hypotetickém scénáři, že přijde Skynet a co s tím budeme dělat. Začal jsem je proto brát jako scholastiky, pokud si pamatujete řádku z „Hrátky s čertem“, kde se objevuje starý děda – otec scholastik. Jsou to takoví ti …

(konec textu původního vstupu).

Zkoumali jsme ty hypotetické scénáře, jak třeba „čit“ na velblouda, uchy, myšly a podobně. Mně to přišlo podobné, ale narazil jsem poměrně rychle na ty reálné problémy, které tahle technologie má. Jde třeba o obecně známý problém biasu, tedy předpojatostí v modelech. Podle toho, jak reprezentujete realitu v trénovacích datech, si model pak o té realitě „myslí“ určitým způsobem. Postupně jsem se tedy dostal k řešení utility function – tedy když budeme mít inteligentní agenty, kteří se do jisté míry autonomně rozhodují v prostředí, musí být řízeni nějakou utility či objective function, nějakým cílem, vůči kterému se budou vztahovat. To koneckonců platí pro jakýkoli AI nebo machine learning model.

V té chvíli mi došlo, že nemusíme čekat na Skynet, že už ho v podstatě máme. Současné sociální sítě jsou něco podobného – v roce 2017 vlastně představovaly inteligentní agenty. I když jde o rozsáhlé informační či výpočetní infrastruktury, můžeme tento systém označit za agenta v kybernetické taxonomii: sbírá data z prostředí, naše lajky, komentáře, behaviorální data, cokoliv, co mu Facebook „nadcpe“, nějak na to reaguje, drží si vnitřní obraz vůči utility function (kam se dostaneme) a poté provádí akce. Je to vlastně agent, byť jeden monolitický, velký – něco jako Leviathan.

A ta utility function? Už tenkrát se začalo mluvit o tom, že tou utility funkcí je naše pozornost, tedy attention economy. Začal jsem se soustředit na etické rozměry a možná i existenční rizika umělé inteligence v kontextu informačních platforem a sociálních sítí. V roce 2017 jsem o tom mluvil na TEDxu a poté jsem tomu věnoval víc a víc pozornosti. Zároveň začalo sílit hybridní působení nepřátelských autokratických, dnes již teroristických režimů jako je Rusko na našich územích. V Americe v roce 2016 vyhrál Trump, což byla další „rozbuška“, kdy se začalo mluvit o sociálních sítích v souvislosti s etikou AI.

Začal jsem se tedy věnovat dezinformacím a hybridním hrozbám. Potom přišel COVID a já odešel do Semantic Visions, kde jsme se mimo jiné věnovali monitorování informačního prostoru. Získal jsem tam nové zkušenosti a posunul se ve vnímání celého problému. Na podzim 2020 jsme se Sašou začali dělat podcast Kanárci v síti, který děláme dodnes. Po Semantic Visions jsem pak ještě působil v Avastu, kam jsem přišel v nevhodnou dobu – byl jsem tam najat a v době před nástupem oznámili merge s Northem, dnes je to tedy jeden celek.

Tady je opravený a upravený text s plynulejší formulací a lepší strukturou:

Takže v tu chvíli se ta firma zastavila, a tak jsem po roce šel do jednoho amerického startupu, který se jmenoval True You. Tam jsem byl rok vedoucím machine learningu, vlastně z produktového pohledu. Ten startup ale nevypadal, že by postupoval, takže jsem pak přešel na volnou nohu. Teď přednáším na ČVUT na Fakultě informačních technologií předmět Hacking mysli, školím AI pro veřejnost – to znamená, aby se lidi naučili víceméně promptovat, ale snažím se jim zároveň předat ten správný mindset a vysvětlit, jak ten stroj funguje. A k tomu děláme i podcast. Tak to jsem asi shrnul. Ještě zmíním Semantic Visions, což byla pro mě trochu tajemná firma. Ty jsi tam byl chief of product, tak co byl vlastně hlavní produkt?

Hlavním produktem té firmy nebylo monitorování dezinformací, ale identifikace rizik v informačním prostoru. Idea byla taková, že sledováním širokého spektra nestrukturovaných datových zdrojů, většinou veřejných – tedy OSINT (open source intelligence), například zpravodajství, blogů, článků či analýz – a to ve 12 nebo více jazycích, se snažíte pomocí analytiky najít potenciální rizika, která se týkají určitých produktů, firem, států, entit, osob a podobně. A tu znalost pak prodáváte manažerům, kteří se zabývají risk assessmentem, například manažerům dodavatelských řetězců ve velkých firmách. Tito manažeři potřebují v reálném čase vědět o rizicích, aby mohli přijmout opatření.

Například když zachytíte signál, že v nějaké indické provincii jsou záplavy, které zasáhly místní továrnu na kaučuk, může to být velmi silný indikátor pro korporaci, která v jejím dodavatelském řetězci právě tento kaučuk potřebuje – a možná tato továrna je jediným dodavatelem. Pokud se o tom společnost dozví včas, může rychle najít jiného dodavatele a realizovat opatření k omezení rizika. To byl ten core business firmy – analytika veřejných datových zdrojů, open source analytika.

Součástí naší společenské odpovědnosti bylo také sledování ruských a proruských dezinformačních webů, a to ve spolupráci se státem nebo někdy s neziskovými organizacemi.

Říkal jsi, že v roce 2020 jste v Semantic Visions začali dělat podcast Kanárci v síti. Co tě k tomu vedlo? Byl to pro tebe zlomový okamžik?

Lockdown mě k tomu vedl. Zpětně to byl opravdu jeden z nejlepších kroků, jaké jsem za posledních deset let udělal.

Jak k tomu došlo?

Bylo to na podzim roku 2020 a situace kolem pandemie… (text končí)

Pokud chceš, mohu pokračovat v úpravách nebo pomoci s dalším textem.

Opravený text:

Šli jste do IKEMu a mysleli si: „Ok, oni tam jsou v izolaci, bude to v pohodě.“ A pak za 14 dní přišel lockdown a téměř se nesmělo cestovat mezi okresy. To jsme si prošli už na jaře 2020. Pak byla ta slavná hostina na Karlově mostě, kdy si lidé mysleli, že už je po všem. Na podzim pak byly krajské volby a zároveň se rozbíhala další vlna pandemie. V té době na hradě seděl Zeman s Nejedlým, prostě představitelé exponentů rizikových názorů. Babiš, který se snažil situaci nějak překlenout, nebyl vůbec připraven na dobu krize. Jen chtěl využít evropské fondy a nebyl připraven na to, že mu Nejedlý spolu se Zemanem budou radit, ani na to, že přijde pandemie, kterou bude muset řešit. Navíc Facebook a další sociální sítě byly zneužity k ruským dezinformacím, které manipulovaly veřejnost ohledně probíhající pandemie.

Zažili jsme ten fenomén dezinformací, které můžeme definovat jako manipulaci s vnímáním reality, což může mít za následek i ztráty na životech. Objektivně přesný počet není známý, protože se to těžko měří. Pokud se ale podíváme na množství zmatku v informačním prostoru, nebylo to jen dílem cizích států, ale i tím, že virus byl nový a nikdo o něm nic nevěděl. Vědci každý týden vydávali nové zprávy, které někdy byly protichůdné – ale takhle funguje věda, která neustále sbírá nové poznatky a upravuje své závěry. Pro lidi to ale bylo těžké pochopit, takže si mysleli, že nic nefunguje, že instituce nefungují a vědci lžou.

Na to pak bylo velmi snadné navázat: na začátku že virus neexistuje, pak že je to jen chřipka, potom se přidaly různé ezoterické skupiny, které tvrdily, že virus rozeženou čaji a meditací. To tehdy bylo známé a došlo k rozmachu těchto ezoskupin. Když se situace zhoršovala, začaly se šířit zprávy, že jednotky intenzivní péče nejsou přeplněné, a když přišlo očkování, lidem bylo říkáno, že očkování nefunguje, že lidi zabíjí nebo že v něm jsou čipy. To vytvořilo ideální podmínky k manipulaci určité části populace, která na to byla nějakým způsobem náchylná.

V té době jsme byli v lockdownu, já jsem právě nastupoval do Semantic Visions a potkali jsme se online se Sašou Alvarovou, která mě slyšela někde v rádiu. Viděli jsme, co se děje a jakou roli v tom hrají sociální sítě a informační platformy. Uvědomili jsme si, že o tom vlastně nikdo moc neví a nikdo to neřeší, a tak jsme se rozhodli o tom začít mluvit. Bohužel teď o tom musíme mluvit pořád a situace se mi zdá stále horší. K tomu se ještě dostaneme.

Tady bych se chtěl zastavit, protože pro mě to byl velký aha moment posledních let. Celá ta situace byla absurdní…

Jistě, zde je opravený a upravený text:

Chytří lidé, které mám rád a s kterými mě to hodně pojí, ne někdo… Abych si představoval někoho z úplně jiné bubliny, s kým si nerozumím, kdo je z jiného backgroundu nebo něco takového, ale lidi, které znám velmi důvěrně. Já jsem z Ostravy, takže tam je zase ta situace a informační toky jiné, a ta společnost vnímá tyhle věci jinak. Najednou mi například říkali, že covid není, a pak zase najednou říkali, že se máme očkovat.

Abych byl upřímný, můžeme se bavit a diskutovat o covidu jako takovém, o jeho účincích a dopadech, o opatřeních a jejich důležitosti, o očkování a o tom, kde nakreslit tu linii. S tím jsem v pohodě, zvlášť když za mnou chodí vysokoškolsky vzdělaní, chytří a movití lidé. Ale když mi někdo řekl, že se bojí, že ve vakcínách jsou čipy, to byl moment, kdy jsem ztratil naději. Chápu, že můžeme mít odlišné názory a diskutovat, ale tady jsem neviděl cestu dál — to pro mě byli už vesmírní lidé, totálně za hranou.

Proto si myslím, že když jste mi vy a další přinesli informace a podklady o tom, že tenhle názor je výsledkem manipulace, hackingu, cílené propagandy a informační masáže, byla to pro mě pochopitelná věc. Najednou mi to dávalo smysl. Já si totiž myslel, že se svět zbláznil, že lidi hloupnou a už nepřemýšlejí, ale když je tam cizí zásah, pak jsem získal naději, že se s tím dá něco dělat.

Byl jsem zoufalý, protože jsem nevěděl, jak se bavit s někým inteligentním, kdo vystudoval vysokou školu — je tam korelace, ne kauzalita — mám ho rád, a přesto jsem nebyl schopný s ním diskutovat o absurditě, jako jsou čipy ve vakcínách. Bylo to pro mě hrozně bolestivé a nepochopitelné, a tak jsem to zavřel. Až diskuze s vámi mi to otevřela.

Proč to říkám? Ty jsi teď mluvil o hackování ezoterických skupin — můžeš to popsat? Pro mě je to strašně důležitý příklad a můj „aha“ moment. Na tom se to ukazuje. Už jsme si popsali situaci, a teď, když máte pandemii, všechno a opatření stojí na tom, jak moc důvěřujeme institucím.

Takže pokud jste cizí státní aktér, v tomto případě Rusové, co uděláte? Identifikujete v informačním prostoru skupiny, které už předem v oblasti zdravotnictví, medicíny nebo podobně nedůvěřují institucím — což jsou ezoterické skupiny. Tyto skupiny za normálních okolností mohou mít z různých důvodů třeba trauma z lékařů, nevěří tolik doktorům a hledají jiné cesty, jak být spokojené, zdravé – fyzicky i psychicky.

Nic proti tomu, sám věřím, že spousta čajů pomáhá, že jóga pomáhá, meditace také, sám jsem byl před pandemií několikrát na seminářích Duška, a přišlo mi to zábavné a zajímavé. Akorát že v okamžiku, kdy vám radikálně změní…

Pokud chceš, mohu pomoci i s dalším pokračováním textu.

Zde je opravený a upravený text:

Tu najednou influencer Jaroslav Dušek, který si prostě do svých pořadů stále zve lidi, kteří říkají, že na COVID nejlíp pomáhá rozpuštěná křída ve vodě nebo něco podobného, se z něj najednou stává zbraň hromadného ničení. A právě toho využili Rusové a pravděpodobně i další, protože je potom jednoduché vstoupit do těch skupin, kde jsou lidé s tímto pohledem na svět a primárně s nedůvěrou v institucionální medicínu nebo v instituce zabývající se lékařskou péčí. V momentě, kdy nastane taková situace, je jednoduché do těchto skupin přijít, začít s nimi manipulovat, mávat před nimi a otáčet jejich názory.

Protože ti lidé už jsou otevření, možná byli antivaxeři už před COVIDem, je velmi snadné naskočit na jejich „confirmation bias“ – tedy potvrzovací zkreslení –, tedy to, co si myslí už dávno, například že ve vakcínách jsou čipy, nebo že vakcíny jsou jed, nebo že způsobují autismus. Jedna z nejúspěšnějších dezinformačních kampaní všech dob je právě neustále se opakující narativ, že vakcíny způsobují autismus, což ovšem není pravda – bylo to vyvráceno Světovou zdravotnickou organizací pomocí vědeckých, peer-reviewed studií na velkých vzorcích populace.

Není to pravda, a proto je velmi nenáročné na tyto lidi naskočit a prohlubovat u nich jejich potvrzovací zkreslení. Confirmation bias, tedy konfirmační zkreslení, je základním mechanismem, na který narážíte, když chcete někoho ovlivnit. Nejprve se s ním sladíte, řeknete mu v podstatě to samé, co si myslí on, a potom pomocí logických konstrukcí, které však někdy mohou obsahovat logické chyby, začnete naznačovat něco jiného. Díky tomu, že spolu souhlasíte, je těžké logické chyby rozpoznat, a postupně dotyčného otáčíte dál a dál. Takže pak jsou lidé schopní uvěřit i tomu, že ve vakcínách jsou čipy, nebo že je to celé nějaký záměr.

K tomuto docházelo v těchto skupinách, a to se dělo pomocí trollích farem, případně i botnetů. V té době to byla ještě doba Wagněrovců, respektive tzv. „St. Petersburg“ skupiny, která byla postupně nahrazována jinými centry. Botnety už ale rozhodně fungovaly i v roce 2020. Máme analýzy, jak botnety ovlivňovaly americké volby, respektive jak působily během prvního funkčního období Donalda Trumpa. Takže šlo o kombinaci těchto faktorů.

Ale v zásadě – tehdy, před nástupem generativní umělé inteligence, jak takhle „hackovat“ nějakou skupinu, bylo třeba mít analytické znalosti, schopnost skupinu pochopit a hodnotově ji kvantifikovat. To Rusové velmi dobře umějí, protože jde o součást jejich psychologické školy, která umí kvantifikovat předsudky a předpojatosti, a něco, čemu se říká…

Pokud chcete, mohu text dokončit, případně upravit stylistiku nebo zkrátit.

Exiv control, to znamená, že pomocí kombinace psychologie a statistiky jste schopni předpovědět, co se stane, když dáte takovýhle signál, když někoho takhle šťouchnete – jak na to odpoví, jak zareaguje, takže vlastně kontrolujete jeho reflexi. A takhle to začalo u Pavlova, tedy v podstatě s těmi střínajícími psy tehdy.

Mají kombinaci faktorů: v první řadě musí identifikovat skupiny, do nich pak nasazují živé lidi – například ty, kteří pracují v těch trojích farmách, kde figurují. Ti začnou posouvat narativ, začnou tam zveřejňovat určité odkazy, zapojují se do diskuzí, mohou je polarizovat, pokud je to cílem. Ale pokud chcete komunitu udržet, spíš ji chcete posunout dál, takže postupně posouváte Overtonova okna, vnímání určitých fenoménů.

Zároveň víte, že přijdou vakcíny, a už před jejich oznámením je začínáte masírovat – prohlubujete přesvědčení, že vakcíny způsobují autismus, že jsou špatné, že za tím stojí zlé farmaceutické firmy a tak dále. Pracujete na tom, někdy se může stát, že díky kvalitním příspěvkům vás někdo pozve na admina, dá vám adminská práva ve skupině, abyste mohli dále zvyšovat zapojení komunity. Zvýšit engagement, přesně tak. Jste kvalitní člen, což se mimochodem loni jedněm studentům podařilo v rámci semestrálního projektu „Hacking mysli“ získat adminská práva v jedné antisystémové skupině, což bylo docela vtipné. A takhle s tím pracujete.

Jestli tam pak nasadíte botnety, je otázka. Botnety se spíš hodí tam, kde máte skupinu, kterou chcete podpořit. Co jsou botnety? Botnety jsou sítě automatizovaných, falešných účtů, strojově ovládaných. Lze je koupit na darknetu za anonymní kryptoměny a obvykle čítají řádově stovky, spíš tisíce až desítky tisíc kusů. Většinou pocházejí z klikacích farem ve východní Asii, kde firmy pomocí nakažených androidích zařízení ovládají stovky až tisíce telefonů a zakládají nové účty na sociálních sítích.

V roce 2023 Facebook za celý rok odstranil přes 6 miliard falešných účtů. To je ten problém s identitou, který máme. Neříkám, že všechno jsou botnety, ale vidíte, že do sítě proudí nové a nové účty. Jakmile je máte, můžete je prodávat na černém trhu, jsou napojeny na skripty a začnou automatizovaně v určitou chvíli s pomocí umělé inteligence řízené strategie. Dnes už se jedná o souboj dvou umělých inteligencí, kdy Facebook se snaží pomocí machine learningu detekovat neautentické chování…

Níže je opravený text s důrazem na správnou gramatiku, interpunkci a stylistiku:

Vy z druhé strany musíte být jako chytrý, to znamená, že nemůže všech tisíc botů v jednu chvíli vypustit jeden cvít nebo jeden post, protože by byli okamžitě zabití. Teď to potřebujete prostě tak, že je to vlastně závod ve zbrojení – jak viry a antiviry. A tyto botnety jsou spíše lepší na to, abyste moderovali veřejný diskurs, to znamená, abyste ho ovlivňovali. Slouží k několika účelům. Jeden je, abyste se dostali výš ve výsledcích vyhledávání, abyste nastartovali nějaký virální trendy. Potřebujete dostat hashtag do vyšších pozic, aby si ho lidi všimli – k tomu použijete botnet. Chcete šířit narativ, odkazy na falešné nebo dezinformační stránky, také použijete botnet. A i když nemáte žádný konkrétní cíl, skrz botnet prostě dlouhodobě propagujete a masírujete veřejný prostor, postujete názory a narativy, tedy příběhy, které vyhovují vaší agendě.

Zmínil jsi Overtonovo okno, můžeš to vysvětlit? Podle mě je to důležitý koncept v celé diskuzi. Overtonovo okno je koncept, který popisuje, co je za určitých okolností považováno za přijatelné. Jde o hranice toho, co je možné akceptovat, jak vnímáme určité fenomény. Pokud se na to podíváme, tak jeden z nejlepších posouvačů Overtonova okna je americký prezident Donald Trump. Když si vzpomeneme, jak vypadali prezidenti před ním, bez ohledu na to, co si myslíme o jejich politice, z hlediska vyjadřování a toho, co bylo přípustné slyšet od amerického prezidenta, je Trump úplně někde jinde, než kam to posunul. A ještě to dostal k druhému zvolení.

To, že strany jako SPD dávají na billboardy Čecha se skrvaveným nožem – zřejmě vygenerovaného AI –, s nápisem, že nás nezachrání jejich vychirurgové z dvozu, a kvůli tomu už někoho zažalovali, je také posun Overtonova okna. Posouváte hranice akceptovatelného a přijatelného. V rámci masové propagandy je to význam Overtonova okna – posouváte hranice vnímání určitého fenoménu a manipulujete celým spektrem názorů. Můžete ho posouvat směrem k radikálnějšímu.

Například migrace: bez ohledu na to, co si o ní myslíme a zda probíhala dobře, či ne, na začátku se o migraci mluví jako o legální či nelegální. Postupným masírováním pak posunete vnímání migrace u velké části populace do té míry, že ji začnou vnímat jako akutní ohrožení bílé rasy – což je úplně jiný narativ. A v souvislosti s tím se objevuje úplně jiný druh jazyka – začnete mluvit o nepřátelích, dehumanizovat je a psát o tom na internetu, skrz botnety nebo i potom mezi radikalizované lidi, aby tam…

Pokud chceš, můžu pokračovat v úpravě i další části textu.

Zde je opravený text:

Lidé v tom středu země mohou utopit a tak dále, což ještě před několika lety zpátky byste klidně poslali pár peněz nějaké neziskovce, která ty chudáky z lodí tahá, protože vám jich bylo líto. Díky tomu, že takhle posouváte takzvané Overtonovo okno, tedy posouváte vnímání reality, jste schopní to využít například při radikalizaci ohledně určitých fenoménů, jestli to dává smysl. Super. Teď ještě jedna věc. Co z toho ti cizí aktéři, jako Rusko, vlastně mají? Proč investují tolik zdrojů, pozornosti a energie do toho, co si tady lidé myslí o migrantech? Co z toho mají? Je to naše oslabení. Je to způsob vedení boje, který spadá pod takzvanou hybridní válku, tedy vedení války nekinetickými prostředky, což znamená, že nestřílíte, jak já říkám, exploze a výbušniny, tedy železo na lidi, jako to, co se teď děje na Ukrajině. Ale místo toho využíváte informační technologie a prostředky informační propagandy. Co z toho mají, co jsou cíle ruské propagandy? Základním cílem ruské propagandy na našem území je snížit naši schopnost, naši soudržnost, naši důvěru v instituce, rozhádat nás a snížit naši schopnost bránit se proti Rusku, které nás stále vnímá jako svoji sféru vlivu. To je jasné už několik let, zejména po nástupu Putina. V posledních 15, skoro 20 letech je to evidentní, a dokonce to i veřejně říkají.

Takže, když to shrnu a řeknu hezky česky, jejich cílem pomocí informačních prostředků, chcete-li informačních válek, je rozhádat to, co jde. Omlouvám se za výraz, ale je to velmi naléhavé. To znamená, že cokoli, co se v té společnosti děje a co má jakýkoli potenciál polarizovat, na to skočí. Je to úplně cokoli. Volby samozřejmě, pandemie – super, to je úplně úžasné, můžete radikalizovat a pak z toho vznikne celá antisystémová scéna, což dnes vidíme, ovšem lidé, kteří jsou proti Ukrajině, podporují v podstatě Putina a někteří by se tam i chtěli odstěhovat, jsou lidé, kteří mají kořeny v covidu a v této informační operaci. Oni chtějí snížit důvěru v instituce a ostřelují instituce.

První úspěšná informační operace, o které se mluví jako o nejúspěšnější, byla ohledně radaru v Brdech, což bylo kolem roku 2000, možná kolem roku 2009, koncem nultých let, přesně si nevzpomínám. Tenkrát Američané u nás chtěli umístit radar, který by sledoval rakety, zjednodušeně řečeno. Mělo to být součástí ochranného deštníku nad Evropou, a Rusové tehdy za pomoci komunistů, ČSSD a neziskových organizací, které byly pacifistické – tam se zase vracíme k těm ezolidem, což neznamená, že pacifisti jsou ezolidé, ale je to takový hack, kdy identifikujete skupinu, na kterou můžete sednout na jejich konfirmační zkreslení. Takže oni zneužili různé pacifistické skupiny k tomu, aby vytvořili zdání, že česká populace nechce ten radar.

Pokud chcete, mohu text ještě více upravit či zpřehlednit.

Jasně, tady je opravený text:

…nechce. A upřímně, tenkrát ty statistiky vypadaly, že bylo nevím kolik procent – to si nepamatuji – ale byla nějaká část, která to vyloženě nechtěla, a ta by se účastnila i těch demonstrací, které se konaly. Potom byly různé akce, kdy se lidé přivazovali v Brně, v Brdech na té kótě, na tom kopci, kde mělo za deset let něco stát. Přivazovali se ke stromu, což byla fotka, kterou oni potom zase šířili do informačního prostoru – tehdy ještě ne tak zautomatizovaného, jako máme teď. A díky tomu se podařilo vzbudit dojem, že to česká populace nechce. Na to nasedli politici, dokonce i ČSSD tenkrát, což není divu, už je to jasné, a v podstatě Američani to odpískali. A Poláci z toho získali nějaké základny a další věci. A nás vlastně ještě i po pozvolení Zemana, což následovalo poměrně za pár let, tenkrát západní spojenci odepsali jako nestabilního, nespolehlivého partnera, což je vlastně úžasný – sleděska Ruska velmi úspěšný výsledek.

Podobně během pandemie – to jsme zapomněli zmínit, nevím, jestli si to někdo pamatuje – bylo tehdy žhavé téma vakcína Sputnik V, myslím, že se to tak jmenovalo, to měla být ruská vakcína. Já jsem to tehdy říkal někam do televize, že je to ruská hybridní zbraň, žádná vakcína neexistuje. Vlastně žádná vakcína neexistuje nikdy, nikdo ji neviděl. Dostali nějakou přebrandovanou AstraZenecu, nebo co to bylo, někam do Bělehradu, tak pár lidí si tam jelo nechat píchnout, protože to tam nikdo nechtěl, a tím to skončilo. Slováci na Slovensku kvůli tomu dokonce padali vládu, u nás odstupovali ministři zdravotnictví a téma figurovalo v informačním prostoru.

Jak jsem mluvil o Semantic Visions, tak já jsem to tam sledoval, jak to v té době bylo, tak jsem viděl data. Vlastně ty informační operace fungují tak, že neustále tlačí určitou skupinu narativů, které prostě jdou proti Západu. To znamená, zpochybňujete instituce, veřejnoprávní média, Evropskou unii, NATO, Ameriku a českou vládu, pokud je to vláda, která vám nejde na ruku. A říkáte, že je tady plno feťáků a homosexuálů a že všechno půjde ke krachu, že Evropská unie je před krachem a tak dále. To je tradiční ruská propaganda, kterou tlačí od 70. let, že Západ krachuje, ale zatím Západ neskrachoval. Takže tady to jede.

Já jsem to viděl, tak tady to jako jede, a to je takové běžné bublání v informačním prostoru na těch kanálech, kde se to šíří – sociální sítě, řetězové maily tehdy a i dezinformační weby. A pak najednou přišla pandemie a vy najednou vidíte, jak se to celé úplně přeorientovalo. Stále si to tam opírá do NATO a Evropské unie, ale 80 % obsahu se najednou týká covidu. Všechno je to o covidu a různých zmatečných informacích. Už jenom tím, že zmatete prostor, způsobíte zmatek, lidi se v tom nevyznají. Říkají si: „Nevím, čemu mám věřit.“ Přesně tak. A základem té strategie je zahlcovat prostor i konfliktními verzemi. Vám je to jedno…

Pokud budete chtít, mohu text ještě více upravit pro lepší srozumitelnost a plynulost.

Opravený text:

Vy netlačíte svoji propagandu, že Putin je bůh. Tomu by tady dneska nikdo nevěřil. Tomu věří jenom pár pomatenců. A vy tlačíte to, že všechno je jinak. Nevěřte nikomu. Kdo ví, jak to všechno bylo.

Události okamžitě vytvoříte protinarrativ a tak dále a tady to prostě masírujete a matete. Potom jste schopní odchytávat a začít si s tím informačním prostorem hrát právě i za použití vlastně zneužití algoritmů těch informačních platforem, no to znamená toho AI, a vracíme se obloukem zpátky.

No a tak zase, ať nejdeme příliš hluboko, pojďme se podívat na sociální sítě a algoritmy. Moje osobní vnímání je, že z velkých nadějí a nadšení ze sociálních sítí, jako síly pro demokracii, platformy, která vlastně spojuje a má moc ten monopol i v autokratických režimech a informačních, tak rozbila arabské jaro a obecně nabízela možnosti demokracie – že někoho objevíme, někdo dostane hlas, který by jinak neměl, a má zajímavý názor – a posiluje tak demokratickou diskuzi. Najednou máme každý svoje médium a tohle.

Cambridge Analytica je pro mě jeden moment, ale celkově teď to vnímám spíš jako negativní věc. Můžeš o tomhle povědět?

Rozhodně můžu. Z které strany?

No takhle, když jsem vyprávěl o tom, jak jsem se k tomu dostal, mluvil jsem o té utility function, o té objective function. Když si to představíme – a ono je to pravda – ty platformy, respektive ty umělé inteligentní systémy, jsou řízené nějakými neuronovými sítěmi, jednoduše řečeno. Co ty neuronky dělají? Řadí a třídí obsah a potom nám ho dávají „na míru“. Vyprodukují nějakou predikci, jak je pravděpodobné, že se nám to, co nám dají do feedu, bude líbit.

Ta objective function, kterou mají, je attention, engagement, respektive naše pozornost. Bavíme se o tom, co už v 70. letech pojmenoval americký ekonom Herbert Simon – attention economy – která říká, že v okamžiku, kdy máte hodně informací, přemíru informací, tak se z pozornosti stává nedostatkové zboží.

Takže ty platformy, díky tomu, že jsme na internetu, a internet je plný informací, a my nevíme, co máme číst, nám dávají algoritmy feedy, v nichž nám dávají informace, které nás zaujmou a soupeří o naši pozornost. To jsou dvě věci, na co optimalizují.

To zní smysluplně, OK, máme informační ekonomiku, náš mozek má omezenou pozornost, jsme omezení časem bdělosti a tak dále, tak prostě vznikla taková ekonomika. Problém je, že ty neuronky se v průběhu let díky hyperoptimalizaci a rapidnímu agilnímu vývoji – protože uvolňujete nové verze produktu pro 3 miliardy lidí každý týden – což je to, co Facebook dělá – a měříte to do mrtě, automatizujete, přetrénováváte a vyvíjíte nové modely a nové algoritmy – tak v podstatě velmi rychle jste ty neuronky naučili, nebo jste zjistili, že k tomu, abyste urvali nejvíc pozornosti…

Pokud chcete, mohu text ještě více upravit, zpřehlednit nebo rozdělit na odstavce. Stačí říct.

Tady je opravený text:

Takže potřebujete emoční obsah. To znamená, že v tu chvíli se nebavíme nutně jen o attention ekonomii, ale o nějaké emoční ekonomice. Kdo je schopný vytvořit emotivnější obsah a lépe působit na emoce cílového publika, ten získá více pozornosti (attention) a tím pádem i v celém byznys modelu influencerů a platforem – tedy těch, které z toho mají peníze – vyhrává. Influencery i platformy to tedy motivuje. Najednou tak máme socioekonomický systém, který v podstatě optimalizuje na emoce.

Bohužel však v drtivé většině případů jde o negativní emoce, protože to se ukazuje jako účinné. Jedna studie z MIT z roku 2017, která obletěla svět, říkala, že lež se na sociálních sítích – konkrétně na Twitteru – šíří šestkrát rychleji než pravda. Ačkoli je to trochu komplexnější a nejsme schopni jít do všech detailů, studie v abstraktu uvádí, že pravděpodobný důvod není jen to, že jde o lež, ale hlavně to, že lež bývá z manipulačních důvodů zabalená do silného emočního obsahu. Je to cíleně baleno do emocí: „Podívejte se, co se tady děje,“ „docela se zhrozíte“ a podobně. Takže jde opravdu o emoce.

Tajvanci, kteří čelí čínskému vlivu, říkají, že jedna věc se šíří rychleji než negativní emoce, jako je strach, nenávist, zloba a tak dále – a to je humor. Super, ale vymyslet dobrý humor či vtip je pochopitelně mnohem těžší, než prostě zabalit nějakou lež, vytvořit obrázek například černocha a tvrdit, že nás všichni sežerou. To je hrozně jednoduché.

Tedy máte systém, který je optimalizovaný na emoce. Mám oblíbenou metaforu či příměr: když na sociálních sítích participujeme, lajkujeme, dáváme algoritmu signály, na jejichž základě algoritmus pak počítá a personalizuje obsah. Celý to tedy funguje jako výpočetní systém. Dá se to nazvat social computing – existuje na Wikipedii heslo z roku 2004 s tímto názvem. Znamená to, že lidé interagují skrze informační technologie a sítě s obsahem i mezi sebou navzájem a dohromady něco „počítají“.

Mravenci například přes své feromonové informační sítě „počítají“ metabolismus mraveniště. Trhy podle Hayeka „počítají“ ceny, distribuci zboží a služeb atd. A my na sociálních sítích podle tohoto pohledu „počítáme“ emoce. To je to jediné, co děláme – protože algoritmus, kterému dáváme data, na ně reagujeme a klikáme – to vše se spočítává do výsledku, který lze nazvat „počítáním emocí“.

To je charakter informačního prostoru. A když se podíváte na klíčové okamžiky 20. století – světové války a různé totalitní režimy –, všechny se vždycky točily okolo emocí. Hitler si například najal Lenni Riefenstahlovou a natáčeli propagandistické filmy, přičemž ona byla tehdy jako Cameron dnes – vymyslela nové filmové postupy…

Pokud chcete, mohu také pomoci s pokračováním a dalšími úpravami.

Jasně, tady je opravený text s lepší strukturou, gramatikou a interpunkcí:

Akorát to vymysleli ve prospěch nacistické propagandy. Ale ona byla jedna z prvních, kdo začal hýbat s kamerou někde v otevřeném prostoru, jako v plenéru nebo něčemu podobnému, a další věci. Hitler potom cvičil svoje projevy – jak má chytat u ruky a házet tou patkou –, to cvičil hodiny a hodiny před zrcadlem, protože to bylo vlastně teatrální vystoupení. Zároveň tam hrály roli i nová média, což bylo rádio, se kterým tehdy lidé ještě pořád neměli úplně zkušenosti, protože to bylo relativně nové médium. Když nacisté nastoupili v roce 1933 k moci v Německu, Goebbels šel za průmyslníky, začali vyrábět tzv. lidový rádio a distribuovat ho v podstatě zadarmo všem do domácností, aby měli přístup k vůdcovým emotivním projevům. Pak byly týdeníky v kinech a tak dále, protože televize ještě nebyla.

Komunismus to měl stejné – celý byl postavený na emocích: všichni kupředu, levá, zpátky nikam, prostě budujeme nové zítřky. Takže v okamžiku, kdy začnete zacházet s masou na základě emocí, tak to neodvratně směřuje k nedemokracii, dá se říct. Velmi těžko můžete demokracii postavit jen na emocích. Dá se s masou zacházet jinak než pomocí emocí? Já si myslím, že samozřejmě i demokracie potřebuje nějakého ducha. Potřebujeme věřit, že ten systém funguje, že demokracie je dobrá – a to je emotivní. Když přestanete věřit, tak to přestane fungovat.

Ústava je nakonec hrozně tenká, protože se předpokládá, že lidé budou respektovat ducha ústavy. Čili když vám nastoupí například Zeman a dosadí vládu, která vládu půl roku vede bez důvěry, s tím nikdo nepočítal. Celý je to tedy o důvěře, celý náš systém, všechny instituce jsou o důvěře. Když přestanete věřit státu, policii, soudům, tak to přestane fungovat. Takže tam je nějaký moment emocí.

Rozhodně stojí za to mít spojení emocí, ale s hodnotami, ne s negací, nenávistí, vyhraněností, ksenofobií a dalšími podobnými věcmi. Nebo s nějakými utopiemi či dystopiemi. Myslím, že demokracie stojí taky na emocích, ale potom už musí stát na faktech, protože se potřebujeme domluvit, jak to uděláme. A tam by měla probíhat demokratická diskuse, což dnes určitě informační platformy moc nepodporují. Naopak nenapomáhají naší schopnosti hledat konsenzus, spíš nás rozdělují a polarizují. Celá hra je postavená na tom, aby nás emočně vyburcovala a postavila se buď na tu, nebo na druhou stranu.

Když se řeší izraelsko-palestinský konflikt, neexistuje třetí strana, neexistuje názor, že obě strany mají své chyby. Je to celé zjednodušené na „jsi s jedněmi, nebo s druhými“. A jakmile řeknete, že obě strany udělaly strašné věci, okamžitě vás označí, že patříte k té druhé straně, což je nepřípustné.

To je znak, projev doby, ve které žijeme – polarizace politických diskusí, to, že v Americe vyhrávají populisté, a pomalu všude jinde taky. To je výsledek toho, že máme takhle nastavené informační prostředí.

Pokud chceš, mohu text ještě více upravit, zkrátit, nebo rozdělit do odstavců. Stačí říct.

Opravený text:

Informační prostor. Mně to, co jsi teď vyprávěl, dost připomíná rozhovor s Honzou Romportlem, který mluvil o hyperpersonalizaci. To znamená, že se nám ztrácí to předivné společné, že každý žijeme v úplně unikátním informačním prostoru a že jako společnost ztrácíme cokoli společného – příběhy, věci, což zase vnímám, ale je pro mě složité to vidět čistě jako negativní trend. Jako někdo, kdo vyrostl na internetu, a internet byl to místo, kde jsem si našel to své. Někdo, kdo je hrdý, že neviděl poslední řadu Stardance, že vůbec nevím, na koho se odkazuje poslední memečko o nějaké celebritě, protože jsem o ní nikdy neslyšel, a kdo si ten informační prostor vytvořil sobě na míru, tak jsem to vnímal jako výhodu internetu: že si můžu ten informační prostor sformovat na míru tomu, co mě zajímá, a být v něm s lidmi, kteří jsou z Ameriky, z Rumunska, odkudkoliv, a mají taky rádi sci-fi, technologie a přemýšlí trochu jinak a nechtějí se bavit o tady běžných věcech. Za to jsem byl vždycky rád, a teď vlastně – tak proč je to špatně? Proč je to špatně? Já si nemyslím, že jsme úplně v hyperpersonalizované době, to je taková extrapolace, jak by to teoreticky mohlo dopadnout, a myslím si, že se to nestane už jenom z pohledu toho, že tzv. attention economy, tedy pozornostní ekonomika, je nakonec postavená na cílení reklamy, proto to dělají – aby nám ukazovali obsah a my jsme klikali na reklamu. To jsme neřekli, kde jsou peníze, Lebovský. Tak ty jsou samozřejmě v reklamě, je to celé založené na reklamě, a vy si nechcete nebo nemůžete úplně dovolit mít ty lidi roztroušené, ale potřebujete je mít v nějakých segmentech, takže pracujete se skupinami. To neznamená, že nemůžete díky algoritmům cílit určitý messaging na určité lidi, když s nimi chcete zamávat. Můžete si vytáhnout opravdu desítky lidí v určitých amerických okrscích, abyste tam zvrátili volby, a ono to potom kaskádově prostě změní výsledky v nějakém státě. To teoreticky jde a zřejmě se to i dělá, tak to vypadá. Co se týká toho, že jsme uzavření, respektive, že nesdílíme ty společné příběhy, jsme tribalizovaní – to znamená, každý z nás je součástí nějakého tribu, jsme součástí více těch tribů, těch kmenů, v různých aspektech našeho života. Není to tak, že bychom byli úplně sami, protože kdybychom byli úplně sami, tak umřeme, protože jsme společenská bytost a základní potřeba je někam patřit. To je velmi samozřejmě důležité, lidi by radši umřeli, než aby byli vyloučeni z komunity. Takže někam patříme a teď jde o to, kam. Patříme do různých – říká se tomu informační bubliny, často je představa taková, že se k nám nedostávají určité typy informací, což v kultuře je pravda. Ale třeba to byla pravda odjakživa – myslím si, že vždycky byli lidé, kteří poslouchali vážnou hudbu, a Beatles jim byly úplně ukradené, vlastně tu hudbu neznali. A musíš nezapomenout, Jirko, že už jsme dnes taky staří…

Tady je opravený text s úpravou gramatiky, interpunkce a stylu, aby byl plynulejší a srozumitelnější:

Takže vlastně vůbec nevíme, co frčí mezi dvacátníky, a to je úplně normální. Ale spíš je problém v těch společenských otázkách — politicko-společensko-politických, ekonomických, zkrátka v tom, co má skutečný dopad na naše životy. A tam to není tak, že bychom neměli přístup ke stejným informacím. Naopak, studie ukazují, že člověk, který tráví čas na internetu a na sociálních sítích, má přístup k daleko širšímu spektru nejen množství, ale i různých informací, názorů a všeho možného, než měl člověk dříve. Na toto téma existují studie.

Problém je ale v tom, jak ta celá hra, ta attention economy, funguje. My všichni — jak jsi zmínil na začátku — jsme média, zároveň jsme všichni influencery. I když máte třeba jen 20 sledujících, pořád jste influencři. A pořád dostáváte dopamin, když vám někdo něco zalajkuje, což vám dělá radost. Chceme, aby nás lidé lajkovali.

Sociální validace, tzv. social validation feedback loop, tedy vylučování dopaminu, je součástí té hry. Jsme jako ty krysy v akvárkách ve slavné studii, jak si chodí pro kokain nebo pro něco podobného. Takže ta hra je postavena na tomto principu. Vy, abyste dostali lajky, potřebujete se přidat k jednomu “tribu”.

To znamená, já například veřejně říkám, že jsem pro demokracii a podporuji Ukrajinu, a existuje druhý tábor, který to vidí jinak. Někdo z nich jsou třeba “zrádci”, ale to je vedlejší. Už tím se vyhraním. Ale všichni dostáváme v podstatě stejné informace, samozřejmě oni mají ještě přístup k dezinformačním webům, ale není to tak, že by žili pouze v tom svém ekosystému — k nim se také dostane Deník N nebo Respekt.

Problém je, že kvůli příslušnosti k tomu svému kmeni, k tomu “tribu”, se kvůli lajků soutěží, kdo koho víc zaútočí, kdo napíše kousavější komentář. Sdílejí to, lajkují to, komentují to, ale jejich příslušnost k tribu není izolace, spíš se vyhraní vůči ostatním, protože za to dostávají “body”. Když někdo v mojí “bublině” dobře setře Babiše nebo Okamuru, všichni mu zatleskají, dají lajky a on z toho má dopamin.

Takto se tedy udržujeme v té hře, která je nastavená tak, že nás nutí uspět v tomto prostoru. Úspěch totiž zjednodušeně znamená lajky, a to znamená přidat se na jednu nebo druhou stranu a radikalizovat se. Čím jste kousavější, chytřejší, umíte protivníka dobře “ubít”, tím lepší jste členem toho tribu — zjednodušeně řečeno, tím víc “trollíte” a tím lepším občanem (citizen) jste.

Není tedy pravda, že bychom byli úplně izolovaní. Obýváme různé epistemické prostory, což znamená, že vnímáme realitu různě, a není to nutně tím, že bychom měli přístup k radikálně odlišným informacím. Máme různé informační mixy, ale není to tak, že bychom byli úplně odděleni nebo že…

Pokud chcete, mohu pomoci i s pokračováním nebo dalšími úpravami.

Opravený text:

My jsme žili v nějakých bublinách jednoho. To prostě, samozřejmě, ty máš feed jiný než já, ale máme v něm, já nevím, třeba 60, nevím kolik, prostě velký překryv. Zrovna tak, jako to máš u řady jiných lidí. Jo, Honza Romportl mluvil o tom, že když přijdou AI seriály na míru, už ani nebudeme mluvit o poslední sérii Game of Thrones, ale každý z nás bude mít vlastní příběh a AI generovaný obsah na míru i v posledních kouscích, třeba že ti neposílám písničku, co se líbí mně, ale tobě hraje písnička, která se líbí jen tobě, právě tobě. Tak moc na míru. Ale rozumím tvému argumentu a zase propadám se do deprese. Co se s tím dá dělat? Už tu dlouho mluvíme o legislativě. Mám taky pocit, že se to totálně přehodilo i v Americe za posledních pět let a platformy samotné říkají: „Tak nám dejte nějaký legislativní rámec,“ protože viděly, že nemůžou pořád říkat „ne, ne, nechte nás, my za nic nemůžeme“. Takže se to posouvá. Mám pocit, že se posouvá i to, jak vnímáme své data a informace v evropském prostoru, v tom západním nebo severoatlantickém. Jde to ale moc pomalu, je tohle cesta? Já nesouhlasím, že se to posune. Chvíli to vypadalo, že ano, ale teď se to zase posunuje zpátky.

Takže k té původní otázce: legislativa je rozhodně základ, protože platformy byly vlastně dlouhou dobu v podstatě neregulované. V Americe byly regulovány jednou větou, která se říká „26 slov“, která stvořila internet, to se jmenuje sekce 230, která v zásadě říká, že pokud provozujete server, na který lidé nahrávají obsah, tak vy nejste zodpovědní za ten obsah, který tam nahráli ti lidé, zjednodušeně řečeno. Což může platit v případě, že děláte něco jako Dropbox nebo něco podobného, ale těžko to lze aplikovat v okamžiku, kdy vaše neurony zpracovávají ten obsah, vyhodnocují ho a potom pro své obchodní zájmy ho filtrují, řadí a posílají lidem na míru. V tu chvíli je tam daleko víc než jen to, že lidé nahráli obsah, v tu chvíli vy ten obsah v podstatě měníte. V Americe letos nebo loni první soudy řekly, že by měly být platformy zodpovědné za to, co amplifikují, to znamená za to, co odchytí jako trend a pošlou dál. To, že to udělali proto, aby na tom vydělali peníze, je jejich zodpovědnost.

Nicméně Evropa, o které se říká, že je přeregulovaná, což určitě v řadě ohledů je, a samozřejmě, jako ajťáci, máme na to silný názor, já celkem taky, tak v tom digitálním prostoru se v posledních letech podařilo schválit několik zlomových balíků regulací, jako je Digital Services Act o digitálních službách, Digital Markets Act o digitálních tržištích a AI Act, které jdou velmi dobrým směrem. Z mého pohledu nejsou dostatečné, určitě mají řadu nedostatků, jako všechno, ale duch a záměr je poměrně dobrý. Problém je ten, že v okamžiku, kdy se nám teď radikálně změnila situace vítězstvím Dona…

(…text končí nedokončený)

Zde je opravený text:

V Americe zvítězil Donald Trump díky penězům, které mu dali lidé jako Elon Musk – 200 milionů dolarů, Jeff Yass, americký miliardář, který vlastní 15 % v Bidenu, což je TikTok, který dal 100 milionů dolarů, a další investoři. Cryptobros mu věnovali 100 milionů dolarů. Jedná se o lidi, kteří chtějí protlačit kryptoměny do důchodového systému v Americe jako investiční nástroj.

Dále tam máme osoby napojené na tuto skupinu, jako je Peter Thiel, který vlastní Palantir, a byl jedním z prvních investorů do Facebooku. Mark Andreessen z Andreessen Horowitz je známé jméno a dlouhodobě zastává názor, že nevěří v institucionální demokracii, protože ji považuje za vyčpělou a potřebnou náhradu konceptem „Network State“. Jejich myšlenkovým guru je Balaji Srinivasan (nejspíš o něm mluvíte), bývalý šéf Coinbase. Napsal knihu „Network State“, kde popisuje, že stát by měl přestat existovat a měl by být nahrazen libertariánskou utopií fungující na kryptoprotokolech. Tato myšlenka by se jistě mohla líbit Vladimiru Putinovi, který ji pravděpodobně bude rád amplifikovat.

Nicméně dnes tito lidé vlastně ovládají Donalda Trumpa. Představa, že americký prezident jedná jako nezávislá entita, je mylná. Elon Musk žije na Maralaze a chodí s Trumpem na všechny důležité geopolitické schůzky.

Vrátím-li se k regulacím, v našem podcastu jsme čtyři roky diskutovali o potřebě regulací, nikoli omezování nebo cenzuře, ale o zavedení pravidel. Je potřeba zastavit chaos, který vyvolávají například Rusové, a který funguje jako rozsáhlá psychologická operace (PSYOP), nepočítaje v to negativní dopad na duševní zdraví dětí.

Nyní, s Trumpovým vítězstvím, se situace mění: platformy se stávají součástí americké vlády. Ti, kteří platformy řídí – a někdy i vlastní – často společně se zahraničními aktéry. Elon Musk vlastní Twitter, na který mu půjčili peníze i Rusové a Saúdové, kteří se účastnili investičních kol nebo akvizic. Tito lidé budou sedět ve White House a ovlivňovat politiku.

Před týdnem Mark Zuckerberg oznámil, že ukončuje fact-checking, tedy že již nebudou provádět ověřování faktů. Jejich PR pak dodalo, že to možná platí jen pro Ameriku, ale oficiálně to není potvrzeno, takže platí, že Facebook končí s fact-checkingem. Zuckerberg také uvedl, že bude spolupracovat s americkou administrativou Donalda Trumpa na boji proti cenzuře v jiných státech světa – tedy i v Evropě. To znamená bojovat proti Digital Services Actu.

Evropské regulace požadují, aby platformy zacházely s daty zodpovědně, a aby například v době krizí nebo důležitých společenských událostí, jako jsou volby, věnovaly zvýšenou pozornost tomu, co se na platformách šíří.

Pokud si přejete text ještě více upravit stylisticky nebo zkrátit, dejte vědět!

Zde je opravený text s úpravou gramatiky, stylistiky a interpunkce:

Ormě děje a spolupracovali se státem. Například v případě, že máte pandemii nebo přírodní katastrofu, aby stát mohl poskytnout autoritativní zdroje informací o tom, co se děje, jaká jsou evakuační pravidla, jaké jsou hotlinky – prostě aby lidé měli přístup k novým informacím, které jim pomohou, zejména v postižených oblastech. Takže aby jim stát mohl začít dodávat relevantní informace, třeba prostřednictvím vláken na sociálních sítích. To tam sice není přímo řečeno, ale takhle si to představuji, že to tam napsané je. Máme to formulované trochu volněji, ale takhle by to mohlo vypadat.

A potom nastává problém se soukromím, protože Facebook má naše data uložená v rozsáhlých datových skladech, všechno koreluje dohromady a zpracovává se pomocí algoritmů rozpoznávání vzorců. A nyní od nich chceme, aby se vůči našim datům chovali podle evropských pravidel ochrany soukromí, aby podléhali jinému režimu ochrany osobních údajů a tak dále. To se jim nelíbí, pro ně to znamená komplikace, a proto říkají, že to brzdí inovace.

Mezitím Musk využívá Twitter k tomu, aby rozpoutal pomalou vládní krizi v Británii – vytáhne na britského premiéra Starmera, který je u moci asi rok a půl, deset let starou kauzu z doby, kdy byl nejvyšší státní návladník, týkající se vyšetřování pedofilních kauz. Což je mimochodem velmi chytlavé téma – pedofilie, protože jde o ochranu dětí, což na sociálních sítích skvěle funguje.

V Německu pak podporuje AfD, což je vyloženě proruská, protofašistická strana s dlouhodobými finančními vazbami na Rusko. Musk například uspořádá Twitter Space s jejich kandidátkou na kancléřku, která tam řekne, že chce obnovit Nord Stream a zrušit sankce proti Rusku. Musk tohle podporuje. K tomu TikTok zase pomáhá Číňanům, tentokrát například k vítězství proruského kandidáta v prvním kole rumunských voleb, který poté musel být zrušen ústavním soudem.

V momentě, kdy máme americkou administrativu provázanou s techno-oligarchií, můžeme to jen těžko regulovat, zejména my v Evropě. Když řekneme: „Ne, nebudete dělat tohle,“ hrozí, že Musk to řekne Trumpovi. A Trump řekne: „Dobře, chcete regulovat náš inovativní AI byznys? Tak my přestaneme dodávat čipy od Nvidie nebo obecně čipy, zvýšíme tarify na německá auta, nebo začneme mluvit o úplném stažení vojáků z evropského kontinentu.“ Což není nedostupné – Trump v minulosti vyhrožoval Kanadě připojením ke Spojeným státům, což kanadští politici vnímají jako existenční riziko pro Kanadu.

Svět se radikálně změnil a regulace nám v tuto chvíli moc nepomohou, to jsme si měli zařídit před pěti či šesti lety. Už nám trvalo příliš dlouho, než jsme schválili evropské regulace, byť jsme zároveň byli nejrychlejší na světě s těmi dvacetiletými regulacemi Evropské unie. Tím, že nám to tak dlouho trvalo, jsme prostě pozdě. A přesto jsme byli první.

Pokud chcete, mohu text ještě více zjednodušit, rozdělit do odstavců, nebo upravit styl podle konkrétního účelu.

Tady je opravený text s úpravou gramatiky, interpunkce a stylu, aby byl srozumitelnější a plynulejší:

Nebo jsme jedni z mála, ne-li jediní na světě, kdo se k něčemu takovému odhodlali. A je to pozdě. Takže spíš jde o to, co s tím budeme dělat, protože nás letos čekají taky volby. No, takže… Sorry, Kanárci nejsou pozitivní podcast, vážení posluchači, ale vy to věděli. Jestli chcete techno-utopismus, tak se podívejte na YouTube a poslouchejte Altman. No, tak jaká je cesta ven? Jako vrátit se na stromy, víš? Ne, ne, ne. Já si myslím, že teď potřebujeme hasit takhle.

Letos tady posluchači tvého podcastu jsou ajťáci a datoví lidé obecně. Takže máte vztah k technologiím, umíte s daty. Teď hrajeme o všechno. Letos budou volby. A Babišovi už teď, a motoristům a dalším, tak už teď stoupají lajky uměle. Najednou mají jako nárůsty, radikální nárůsty lajků. To znamená, že botnety se už přeskupují. A není to poprvé. On se to mimochodem dělal už během prezidentských voleb.

No a když tě zastavím, jak… Zase, to je silný statement: Jak jsi schopný dokázat, že zvyšování lajků u příspěvků motoristů je dané botnety a ne jejich zvýšenou popularitou? Jo, v okamžiku, kdy vám politik… Já to uvedu na příkladu Roberta Fica, protože se tady teď krásně ukazuje na Slovensku. V okamžiku, kdy má Robert Fico na Facebooku stejný počet lajků, sdílení a komentářů jako Beyoncé – lokální slovenský politik versus globální popová hvězda – tak něco není v pořádku. Těžko může slovenská populace, když on k ní mluví slovensky, vyprodukovat stejný zájem jako globální popová hvězda Beyoncé. Samozřejmě by se to zasloužilo jako určitý průzkum analýzy, která je problémová provést, protože ty platformy jsou obecně zavřené. Ale konsensus v analytické komunitě, která se tomu věnuje, je takový, že ten nárůst je tak obrovský a ten skok je tak veliký, že je to v podstatě uměle zvýšeno.

Rozhodně takhle: podívejte se na to, co se dělo v rumunských volbách, jak tam zapůsobily sociální sítě jako TikTok konkrétně, co tam dělali Rusové, jak fungovali ty kampaně, to se všechno dá dohledat. Já ti můžu dát ty odkazy, můžeš je dát do popisu podcastu, nebo jak to děláte, to je jedno. A tohohle se dočkáme u nás, v těchto volbách. Tohle bude probíhat u nás, tohleto, protože Slovensko už to má. Uvidíme, jak to tam dopadne, ale zatím to vypadá, že to funguje. Jsou druhší, já jsou druhší a Fico v Moskvě. Přesně tak. Maďarsko už taky má, v Rakousku vyhráli FPÖ, což je vyloženě proruská strana, takže vyhráli volby a budou mít kancelář.

Poláci se o nás nezajímají, protože chtějí hrát ligu s Němci a Francouzi, kteří jdou nahoru, protože jich je 60 nebo kolik milionů. A my, když se podíváte na mapu, tak jsme tady v tom regionu poslední, kdo ještě má silný ústavní soud, veřejnoprávní média a prezidenta Pavla. A v danou chvíli jakž takž demokratickou, nebo respektive demokratickou vládu, která ale zřejmě ty volby prohraje.

Co s tím? Je čas na odboj. Pokud vládnete, umíte skriptovat, vládnete daty, začněte hackovat prostě proruské sociální sítě, skupiny, vytvářet…

Pokud chcete, mohu pokračovat v úpravě další části nebo ji ještě více zestručnit. Stačí říct!

Zde je opravený a stylisticky upravený text:

Jděte po botnetech, pokud máte kryptoměny, hledejte, jak nakoupit botnety na darknetu. Udělejte to všechno anonymně, aby vás Facebook nemohl žalovat, a normálně začněte rozmrzávat s proměnutím, protože jiná cesta není. To je první krok, který potřebujeme udělat.

Není to však nedemokratické? Václav Havel říkal, že problém demokracie je v tom, že těm, kdo to s ní myslí vážně, neuvěřitelně svazují ruce, zatímco těm, kdo ji nemají rádi a chtějí ji zničit, umožňujeme prakticky všechno. My jsme dosud, a ty jsi tady mluvil o regulacích, demokratickým způsobem v Evropském parlamentu schvalovali balíky, které teď budou poměrně problematické, nebudou úplně k ničemu, ale jejich platnost bude omezená. To je výsledek demokratického jednání.

V okamžiku, kdy oni hrají rugby, my těžko můžeme hrát šachy nebo tenis. Prostě to nejde. A situace je teď ještě horší, protože techno-oligarchové, kteří stojí například za Donaldem Trumpem, se budou snažit protlačit tyto antisystémové, proruské strany v různých volbách v Evropě. Elon Musk podporuje AFD v Evropě, označil ji za “jedinou naději pro Německo”. AFD je protofašistická proruská strana.

Penězi se tam financovala proruská propaganda pro Bystrona, který se poté dostal do Evropského parlamentu, i když se to pořádně nevyšetřilo. To bylo před evropskými volbami, spojeno s kauzou Voice of Europe, na kterou upozorňovaly i naše tajné služby. My opravdu nežijeme ve stabilní době.

Teď budou rozdělovány nové geopolitické karty. Opět padne nějaká opona v Evropě a budou se dělit sféry vlivu. Tentokrát chci zůstat na té správné straně, protože moji rodiče se narodili na špatné straně té předchozí opony.

Je opravdu potřeba, pokud máte prostředky, peníze, schopnosti a několik hodin týdně, nebo alespoň se o to chcete pokusit, abyste začali vytvářet vlastní stacky, které si ostatní lidé stáhnou. Rozjeďte virální kampaň, vyboostujte hashtagy. Podporujte demokracii a Evropskou unii, i když ji nenávidíte, protože je přeregulovaná. Pokud ji nepodpoříme, skončíme v Rusku.

Podporujte NATO, i když se možná bude rozpadat, a podporujte Ukrajinu, protože pokud Ukrajina padne, budeme mít Rusáky na Slovensku a pak i u nás.

Za půl roku, za devět měsíců máme volby. Toto je totální call to action. Hrozně dlouho jsem se tomu bránil kvůli etickým důsledkům: kdo s čím zachází, tím také schází. Ale nyní už nám hoří i vrchní patro, do kterého jsme se chtěli schovat. Už není kam uhýbat.

Babiš je v Evropském parlamentu s motoristy ve frakci Patrioti pro Evropu a ve všech hlasováních hlasují proti Ukrajině, proti pomoci, vlastně v podstatě pro Rusko. Babiš vám bude tvrdit, že rozhodně není pro Rusko, ale stačí se podívat na jeho hlasování.

Pokud chcete, mohu text také více upravit pro lepší tok či formálnost.

Jistě, zde je opravený text s úpravami pro lepší srozumitelnost, pravopis a interpunkci:

Na evropské úrovni se kamarádí s Orbánem. Orbán podporoval volby, stejně jako podporoval „Gruzínský sen“ v Gruzii. Lidé tam tři měsíce nechají policii na ulicích, aby je mlátila, a nejlepší kamarád Babiše Orbán tak s pomocí svých propagandistů a peněz podporuje gruzínský pro-ruský směr v Gruzii. Prostě Rusové si teď kolíkují hřiště v novém geopolitickém řádu a Trump, který chce zabrat Grónsko, Panamu, Kanadu a další, dělá totéž. Časy míru, klidu a konce historie podle Fukuyamy, kdy demokracie vítězila, jsou pryč; teď jde o to, na které straně opony skončíme. Jak dopadneme. Sorry, no sorry.

A tohle si tady nevymyslel nikdo, poslouchejte jakýkoliv geopolitický podcast na Financial Times, Foreign Policy nebo Foreign Affairs – tam se o tomhle prakticky mluví. U nás si ale stále myslíme, že Trump jen tak povídá a že je to jen rétorika. Stejně jako se o Ficovi myslelo, že si jen hraje, dokud nejel do Moskvy. Tak nevím, jestli jsem nebyl příliš dlouhý. Rozhodně jsi mě nevytáhl z deprese. Choď cvičit, mě to pomáhá. Choďte cvičit, držte se dobře…

Vztahy se svými blízkými, zůstaňte v reálném světě a dávejte si pozor na to, jaké informace konzumujete – nějaký informační detox také rozhodně pomáhá. Z téhle díry se asi lehce nedostaneme, ale… A ještě nejsme na dně, Jirko, ještě je horší. Ne, ne, ne, už jsme na dně. Přeju nám všem hodně štěstí a síly, a ať se máme líp. Ano, bude líp.

Za prvé a za druhé doporučuji tvůj podcast Kanárci v síti, kde máš více prostoru dávat kontext a reagovat na aktuální dění. Mě zase jako někoho z oblasti komunikace a marketingu baví i ta nepolitická, společenská část s biologickým a pozornostním pohledem – jak funguje samotná informace, pozornost, marketing a reklama. Takže doporučuji a děkuji moc za účast v tomhle podcastu.

Já moc děkuji za pozvání a všem přeju šťastný nový rok a hodně síly do toho nového roku. Ať to dopadne co nejlíp, mějte se krásně.

Děkujeme, že jste doposlouchali až sem, a díky také našim partnerům – členům Data Talk klubu. Těmi jsou Intex, Sasca, Bistrit, Colors of Data, Revolt BI, GoodData, Keboola, Emark, Carl Data Company, Data Mind, Notino a Flo. A pokud chcete zůstat v obraze, co se týče české datové scény a globálních datových technologií, nezapomeňte se registrovat k odběru našeho týdenního newsletteru na datatalk.cz. Nechť vás provází data.

Pokud potřebujete, mohu text ještě stylisticky upravit, aby byl formálnější, neformálnější, nebo lépe odpovídal určitému žánru.