Podcast

Dobrý den, moje jméno je Jirka Vicherek a vítám vás u dalšího dílu Datatolog podcastu. Mým vzácným hostem je dnes Miloš Lokajček, spoluzakladatel a COO Valka AI. Ahoj, Miloši.
Ahoj.

Dnešní díl našeho podcastu bude speciální, bude trochu posunutý od klasických témat o datových technologiích. Miloš totiž v současné chvíli sice působí v AI startupu, který roste, o kterém budeme mluvit a vy rozhodně mnoho zajímavého uslyšíte, zároveň jsem si ho ale pozval, protože jsem chtěl do Audia dostat naše konverzace. Miloš je pro mě takovou šedou eminencí české technologické scény, vzdělání, politiky a byznysového uskupení. Ví, co se kde děje, a je často u toho. Na druhou stranu je pro mě takový těžko popsatelný. Dnes to tedy zkusíme napravit a trochu projít Milošovu kariéru, podívat se, jaká témata ho zajímala, proč dnes vede Gen AI startup, proč se spolupodílí na České startupové asociaci a jak to vlastně je s podporou startupů v Česku – jestli je to spíš podpora, nebo jim házejí klacky pod nohy.

Takže dnes to bude hodně témat, málo technologických, ale věřím, že to bude zajímavější povídání. Tak Miloši, začněme na začátku. Jaká je tvá origin story? Kde se vzalo to, že dnes máš prst v tolika věcech, jsi jeden z nejlépe nakontextovaných lidí, které znám, a člověk, kterému když něco potřebuji, tak volám prvnímu?

Tak pojďme na to. Už to není Nokia „All Connecting People“, takže si dělám srandu, ale vždycky na začátek musí zaznít nějaký vtip. Myslím si, že má cesta byla do jisté míry determinována tím, že pocházím z vědecké rodiny. Když jsem byl malý, žili jsme v CERNu. Vždycky jsem měl blízko k vědě a technice. Celá moje rodina je tímhle způsobem propojená, takže jsem vždy hledal zajímavé věci, protože ty opravdu zajímavé věci obvykle nejsou ve věcech, které se dělají už 20 nebo 30 let, ale v tom, co teprve přichází.

Řekl bych, že se mi dařilo najít správné lidi ve správný čas, kteří šli zajímavým a unikátním směrem. Zároveň to bylo hodně o tvrdé práci – nebylo to tak, že bych si sedl někam, otevřel pivo, koukal na televizi a úspěch na mě spadl. Trávil jsem hodně času s lidmi, bavili jsme se, a snažil jsem se pomáhat lidem kolem sebe – ať už šlo o vymalování bytu nebo prosazování jejich zájmů.

Moje cesta je tedy určitě determinována rodinou – každý nese svůj batůžek s rodinnými vlivy, ať už dobrými, nebo špatnými. Rodina mě vedla k tomu, že je důležité mít dobrou školu, i když jsem si sám často říkal, jestli ji opravdu potřebuji nebo ne. Když jsem dědovi oznámil, že nechodím na Matfyz a jdu na VŠE, chvíli se mnou ani nemluvil, protože pocházíme z rodiny jaderných fyziků – táta, děda i další příbuzní se jaderné fyzice věnovali. A najednou Miloš Lokajček nebude jaderný fyzik. Takže tohle byl úplný začátek...

Jde o prapůvod toho všeho a pak je to to, že jsem si to odmakal. No a když to půjdeme chronologicky, tak jsi šel na VŠE, ale šel jsi na informatiku. Je to tak?
Ano, šel jsem na informatiku, na Fakultu informatiky a statistiky, kterou jsem zdárně po osmi letech dodělal, protože mi nejdřív uřízli kus plíce, pak jsem měl operované koleno a tak – různé životní peripetie. Nicméně jsem úspěšně po osmi letech studium dokončil.

No a tam se vlastně projevilo to, co já nazývám „super connectors“. Podle mě se tam projevilo, jak tě vnímám, že tam je ta „unie studentů“, unie unií. Je to trochu složitější, protože my jsme dříve založili studentský klub projektového řízení, protože jsem se vždy snažil věci organizovat, aby dávaly nějakou hlavu a patu. Vždycky jsem se snažil, abych nebyl nejchytřejší v místnosti, ale spíš jen pomáhal koordinovat chytré lidi okolo sebe, abychom dospěli k zdánlivě dobrému výsledku.

Takže to byly různé spolky, které jsme pozakládali, a pak jsme se skrz různé peripetie – to asi není na tuto diskuzi – dostali k tomu, že jsme založili Unii studentů na VŠE, která pod sebou měla většinu významných spolků na VŠE. V době, kdy jsem studoval, tedy od roku 2008 do roku 2016, jich tam bylo asi sto – od Klubu mladých politologů, Klubu přátel účetnictví (nebo možná Klubu přátel logistiky), možná Klub nepřátel účetnictví – já účetním nefandím, ale bylo tam prostě spousta spolků a spousta skvělých lidí. Když se na to dnes dívám zpětně, jsou to právě ti lidé z těch různých studentských spolků, klub investorů a dalších, co dnes nejvíc uspěli. Jak jsi mluvil o unii unií, tak jsme pak začali usilovat o to, aby se jednotlivé unie spojily. Nejprve jsme to udělali v Praze, kde asi největší a nejslavnější studentská unie je SUČVUT (Studentská unie ČVUT), která se stará o všechny koleje, provozuje tam internet a další služby, mají rozpočet kolem 25 milionů ročně a lidé, co to vedou, si vůbec neberou žádné peníze, přestože nesou právní odpovědnost za vše, co se děje nebo neděje.

Byla to super doba, kdy jsem potkal spoustu skvělých lidí, například Michala Halenku, bývalého prezidenta Studentské unie ČVUT, který byl podle mě i u tebe. Potom, co jsme založili Prahu, jsme pak rozjeli celou Českou republiku, takže když ČV začal řešit jakýkoliv projekt nebo problém, vždy mohl zvednout telefon a zavolat někomu, kdo věděl, koho zná v daném regionu nebo škole.

My jsme se seznámili někdy kolem roku 2014–2015 v rámci Rokovej, kde jsi už byl v Biletu, tam mezi školou…

Opravený text:

A rokovej Bileto vlastně jsi dělal předtím? Před Biletem?

Jo, já měl nějaký svoje projekty, každý v té době měl svou malou digitální agenturu. Což znamená, že jsme dělali takové webové stránky, nějaký marketing, nějaký věci, a pak nějaký další blbůstky. Ale tohle byl nejvíc seriózní byznys, co jsem v té době měl.

A jak jsi se dostal do Bileta? Co bylo tím propojením?

No, to je spojená písnička s Vojtou Ročkem, protože Vojta měl svůj Bar Late. To už je asi „promlečený,“ že už o tom můžeme mluvit. Je to na internetu, na WebExpu o tom, proč si neotevřít bar.

Jo, jo, jo.

A tam byl nějaký sraz lidí z VŠE a když jsem platil, tak jsem mu dal velké dýško, což ho zaujalo, a tak jsem tam zůstal asi ještě o hodinu dýl. Kecali jsme, kecali, a vlastně tam vzniklo to, že jsme se stali, řekl bych, dobrými přáteli. Postupem času se naše cesty a punkty potkávaly.

A právě v Biletu začínal Vojta Roček jako nějaký Head of Data, nebo vlastně ani nevím přesně, jakou tam měl pozici. Potřeboval někoho, kdo mu trošku odlehčí a kdo to bude dělat end to end – od toho, že víme, co chceme dělat, až po to, že si povídá s klientem a klient zase něco chce.

Já jsem byl takovej ten ping-pongovej míček, který běhal mezi těma dvěma stranama. Vždycky to, co někdo domluvil a nasliboval, jsem pak já přišel a říkal: jo, jo, to je skvělý nápad, jenom to dodáme o chvilku později, protože to ještě není úplně v produkční verzi.

Takže Vojta tě dostal do Bileta?

Jo, jo, byl to Vojta, mě tam tehdy taky vtáhl.

Pro ty, co nezažili Bileto, jak dlouho jsi tam byl?

To se omlouvám, nechť si každý podívá do mýho LinkedInu.

Jo, ale tak nevím, dva roky třeba, rok a půl bych řekl.

A byla to určitě zajímavá zkušenost?

Ano, bylo to dobré. Udělal jsem spoustu chyb na začátku, jako v každém startupu, ale dneska, když už se těm věcem věnuji několik let a byl jsem i v Prague Startup Centru, kde jsem viděl osobně desítky, možná stovky startupů v různých programech, tak dneska vidím spoustu chyb i to, jak co dělat a co nedělat.

No a Bileto bylo původně... kdy přesně jsi tam jel?

Ne úplně původně, ale ta platforma pro prodej lístků do Prahy.

Je to tak? Vlastně kluci chtěli udělat vyhledávač dostupných dat, která byla tak napůl veřejná v té době. A chtěli udělat vyhledávač, a následně na to chtěli udělat prodej takový – něco jako Kivy na zemi.

Kivy.com?

Jo, v té době to ještě bylo Sky něco, tehdy ještě neměnilo název na Kivy.

SkyPicker?

SkyPicker, díky!

A dokonce někteří kluci, co tam dělali ten search, pak přišli do Kivy, aby tam dotáhli ten search, aby to fungovalo pořádně.

Takže to byla určitě zajímavá doba a doteď, když na to koukám, že to existuje, mám z toho radost.

Ale nikdy se to neposunulo do té velikosti, kterou jsme na začátku plánovali.

Ale byl to tvůj...

Pokud chceš, můžu text ještě upravit do nějaké konkrétní podoby.

Zde je opravený text:

Start-upová zkušenost, jako hands-on, zainvestované startupy, whole package experience. Yes. Tak co se potom dělo? Pak se toho dělo víc. Já jsem se dostal k automatizovanému testování aplikací pro televize, protože dokud člověk do tohoto světa nevkročí, tak vůbec neví, jak je to totálně rozstříštěný byznys. Jak i ten Samsung, televize od Samsungu nebo kohokoliv jiného, LG, kdokoli, vlastně má jiný firmware, ať už je to v Čechách nebo v Německu. Takže testovat, jestli nějaká Netflix aplikace skutečně funguje na všech zařízeních všude, je skoro unreal. Když kluci založili Sweetest a začali to nějak dělat, poptávka byla obrovská. Nedávno jsem se na kluky koukal, vypadá to, že vyrostli přesně do toho, co chtěli dělat, že dělají pro všechny významné hráče v Evropě a že to funguje.

Další startup, Sweetest? Přesně tak. Tam to nebylo úplně tolik startupové v tom našem tradičním slova smyslu. Šlo o spin-off z fungujícího byznysu, kdy majitel, Míra Nedělkovič (s ním zdravím), si uvědomoval bolest, protože sami potřebovali testovat. Nejprve si udělali interní řešení pro testování a pak ho začali škálovat i navenek. Bylo to určitě zajímavé, ale nebyly tam ezopy ani další startupové věci. Prostě to byla firma. Firma, spin-off ve stylu firmy, nikoli startupu. Firma s potenciálem škálování, ale ne v tom startupovém formátu.

Pamatuju si, že jsi řešil i právo, tehdy byla volná GDPR. Najednou vzniklo spoustu projektů a všichni řešili GDPR. Je to tak, byl to strašák. I když jsem pravicově orientovaný člověk a moc nemusím regulace, a řešení toho, co má sloje, maslo není, nebo naopak, kdy něco má sloje, tak to možná dávalo smysl, jsem vždycky vnímal GDPR jako krok správným směrem. V Americe je to přesně naopak – můžu prodávat tvoje data, dokud mi to nezakážeš ty. Historicky se tomu říkalo CPA, CPRA a další regulace, co přecházejí, plus federální regulace, která se bude více přibližovat GDPR. To jsem vnímal jako zajímavou příležitost.

Díky tomu, že jsem znal díky Unii studentů právníky, čuťáky a další, dali jsme dohromady malou rychlou konzultantskou firmu. Dělali jsme špičkový výtah za slušné ceny, nějakou dobu jsme se tomu věnovali. Dělali jsme to i pro startupy, které nerad jmenuju, aby do toho nikdo nešťoural. Na druhou stranu bylo vidět, že některé velké firmy udělaly GDPR jen na oko – co je potřeba vidět zvenčí, ale interně vůbec nic neudělaly. A to mluvím o multimiliardových firmách, které...

Pokud chceš, mohu text dále upravit, případně pokračovat v opravě ostatní části.

Tady je opravený text:

Vzali to takovým svým přístupem. Dělali jsme tedy i pro startupy, malé firmy, i pro některé státní instituce, takže to byla určitě zajímavá doba. A ať se mě nemusíš ptát, pak přišlo období, kdy jsem pracoval v jedné farmaceutické firmě. Nevím, jestli můžeme říkat jméno. Můžeme? Můžeme a měli bychom. Dobře, MSD, Merck Sharp & Dohme – značka MSD se používá v Evropě všude kromě Ameriky, kde se používá název Merck. Je to jedna z největších farmaceutických firem na světě. Tam řešili GDPR, protože to brali opravdu vážně, ale hledali někoho, kdo by to uměl dobře uchopit, rozuměl nejen technické stránce, ale byl i schopný výzvy vůči právníkům. To bylo spousta úsměvných zážitků, kdy jsem já, který nejsem právník, diskutoval s právníky.

Ptal jsem se jich: "A kde je to tedy napsáno? O kterém paragrafu nebo článku mluvíme?" A oni říkali: "No to tam je." A já na to: "Dobře, tak kde?" Nakonec jsem právě jim pomohl, aby byl technický tým spokojený, protože je neustále nutili, aby všechno muselo být šifrované a tak dále. Vůbec si neuvědomovali dopad takového rozhodnutí na výkon systémů, složitost věcí, propojení, reporting a podobně. Vidím dlouhodobě jako problematickou či složitou věc mít člověka, který v jedné hlavě sdružuje více domén.

Před GDPR to nebylo jen o právu – ono to není jen o nějakých článcích. Je to přesně propojení právního přístupu (jaké smlouvy se píší, na základě čeho se zpracovávají data, jak je to právně podchycené), pak technické části (že data jsou uložena v databázi, mohou nebo musí být šifrovaná, pseudonymizovaná či anonymizovaná), a nakonec procesní stránky věci. Jde o to, jak moc tomu celistvému týmu, marketingu nebo komukoli "rozbijeme hračky," tedy jak to všichni vidí – můžeme tomu říkat change management, nebo zkrátka jak jsou lidé při své každodenní práci „neveselí“.

Snažím se mluvit slušně, doufám, že to oceníš. Jsem z toho velmi veselý, ale tahle věc byla vždy taková, že se sejdou tři lidé, každý s vlastním pohledem, a nesnaží se najít společnou řeč. Právníci se snaží bránit svůj zadek, aby to nespadlo na ně, technici říkají: "Dejte mi požadavky, já to udělám. Je mi jedno, když mi říkáte, že to musí být, tak to udělám, ale pojďme si uvědomit, že to má dopad na nějaký proces a řízení věcí." A dokud se tito tři lidé, kteří se chtějí skutečně bavit, nepotkají, většinou to dopadne jako kočka a pes a nejde to dobře.

Takže já jsem se v MSD snažil tyto věci narovnat, realizovali jsme to na globální úrovni. Bylo to tedy poměrně zajímavé, protože v této korporaci, která má kolem 120 tisíc zaměstnanců a nyní asi 60 miliard dolarů příjmů, si lze představit, kolik to je systémů.

Pokud chceš, můžu text ještě víc upravit, případně upravit styl či strukturu.

Tady je opravený text:

Tam bylo hodně situací, byly aktivní, já s nimi pracoval v 80 zemích světa. Takže těch různých systémů, podsystémů, věcí a nesmyslů tam bylo prostě nekonečno. Bylo to trochu jako boj proti větrným mlýnům v některých případech. Ale byla to taková výzva, že se rozhodli mě zaměstnat? No, já jsem vlastně byl zaměstnaný jen jednou v životě, a to v Avastu na měsíc, kdy mě Ondra Vlček poprosil, abych mu tam šel s něčím pomoct. Po měsíci mu říkám: "Hele, tohle bys měl podle mě zavřít, lidi jsou šikovní, dejte je dělat něco užitečného." A řekl jsem mu, že odcházím. Právě jsem přecházel do MSD, protože jsem splnil zadání. Řekl jsem mu, že končím. Lidi na HR byli úplně v šoku, ptali se: „Ty odcházíš? Cože?“ Protože ještě věděli, že to bylo nějak „vařené“ zhora, takže byli malinko překvapení. Nicméně za to jsem byl hrozně vděčný, potkal jsem tam spoustu zajímavých a zábavných lidí. Lidi třeba říkali: „Hele, ty jsi Miloš Lokejček? Já jsem na tvého otce psal svou PhD práci na MatFizu.“ A já říkal: „Ne, ne, to byl děda.“ Takže to bylo často velmi roztomilé.

Ale zpátky – já jsem tam byl externě. Obecně jsem vlastně nikdy nebyl dlouhodobě zaměstnaný, kromě toho jednoho měsíce v Avastu. Vždycky jsem jel buď svoje vlastní firmy, nebo jako IČO.

A teď ještě dokončíme MSD, který už je v našem prostoru, stejně jako Rockway. Měl jsi také krátkou odbočku s VR startupem, což byl tvůj vlastní neúspěšný projekt?
Jo, jo, to bylo krásně investovaných zhruba milion korun z vlastních peněz. Ono se totiž líp selhává za cizí peníze. Když jsou to vaše, tak už pak spíte… Manželka by mohla vyprávět, že jsem v některých chvílích byl trošku nepříjemný a tak. Nicméně bylo to okolo duševního zdraví, využití VR pro, jak nám rodiče vždycky říkali: „Rozdejchej to“ nebo „Vydejchej to.“ Tak jsme ve spolupráci s lidmi z Národního ústavu duševního zdraví vycházeli z jejich publikovaného výzkumu, a říkali jsme si: „Hele, pojďme s tím něco udělat.“

Ale tam začaly být problémy. Třeba člověk na Národním ústavu, který měl na starosti transfer technologií, vedl těžkou diskusi o tom, jestli bychom mu za tu technologii měli něco platit, nebo ne. Já říkal: „Hele, my používáme jen zveřejněný článek, žádný kód ani text si nepůjčujeme, děláme to úplně znova, brand new, takže o čem to tady mluvíme?“ Byly tam tedy složité diskuze. Z pohledu „selskejch rozumů“ to bylo období konce covidu, nebo možná ještě covidu nevím přesně. Firmy začaly hledat způsoby, jak přitáhnout lidi zpět do kanceláří, protože si zvykli na home office, nebo firmy zjistily, že to vlastně funguje.

Vím, že v MSDICE se to hodně řešilo, že před koronou byly náklady na cestování obrovské, a po koronaviru zjistili, že není potřeba tolik cestovat – není třeba, aby 20 lidí z Ameriky přijelo sem, nebo my přijeli do Singapuru. Takže to byl náraz na realitu, ale… ne, pro mě jde o to…

Pokud chceš, můžu ti text ještě upravit stylisticky nebo jinak upravit podle potřeby.

Opravený text:

Že to není jenom duha jednorožce. Jo, jo. Po té cestě. Jo, jsou tam dvě věci. Vždycky člověk musí trošku, jo, abych to řekl – všichni to hrozně chtěli, bavili jsme se s různýma HR nebo people lidma z různých bank, že to hrozně chtějí hned a zítra. A vlastně z toho pak nic jako neupeklo, což byla trošku škoda, ale tak, jak říkáš, je to o tom, že člověk musí mít dobrou věc, řešit nějaký problém, mít dobrý timing a i to štěstí se počítá. Protože v životě jsem viděl víc startupů, které přišly v neúplně šťastný čas, anebo jsou to startupy typu třeba teď ti kluci, co dodávají elektrický auta Rolíku, Batswap – ti to dělají fakt dlouho, ale až teď to začalo přinášet ovoce. Tím, že vydrželi, odmakali si to a drželi bídu s nouzí, jsou dneska na tom dobře, funguje to a všechno začíná dávat smysl.

Ty jsi asi potkal v Prague Startup Center, ne? Tam si pamatuju nějaký startupisty v inovačních soutěžích a takhle my jsme měli Českoněmeckou obchodní a průmyslovou komoru na jedno z řešení elektromobility a tak. Je to tak, občas některé věci můžou být super nápady, super projekty, ale vždycky se musí potkat všechno – postavení hvězd, a že potkáš správný lidi třeba omylem někde na obědě.

Já jsem kolikrát potkal zajímavý lidi třeba, když jsem se vracel z Brna vlakem, tak si ke mně přisedl borec v jídelním voze, začali jsme kecat a zjistili jsme, že hej, tak tady pojďme něco společně opravdu rozjet. Prostě vždycky je to o štěstí. O odmakání a to štěstí je vždycky taková “secret ingredient”, která to dokáže mega nakopnout.

Mám oblíbený fór: člověk jde každý den do práce, nadává, říká si „sakra, mně se tam tak nechce, bože, kež bych vyhrál loterii a nemusel do té práce jít“. Takhle chodí dvacet nebo třicet let, neustále nadává a přitom jednou, když si to takhle přehraje, aby opravdu vyhrál, rozestoupí se nebe, objeví se Bůh a řekne mu: „Tak si seš sakra, kup ten los.“ Jasně?

Pro mě je to tak, že když si sedneš do jídelního vozu a vedle tebe někdo sedne a vidíš, že tam bude nějaká interakce, to je ten vřešpus. To je hodnota. Ale když to uděláš dost krát, tak tomu štěstí jdeš naproti. Štěstí přeje připraveným, ať už příprava znamená mít něco v hlavě, jít za něčím a tím pádem pravděpodobně potkávat správné lidi, když něco pro to aktivně děláš. Ten, kdo jen sedí a čeká, to je přesně ten případ Unie studentů. To prostě vidíš – lidi jdou na školu, protože jim rodiče řekli, a pak něco dělají, a po letech zjistí, že jim je 40 a nejsou tam, kde chtěli být.

A tady velký disclaimer: úspěch znamená pro každého něco úplně jiného. Někdo chce jachty, někdo chce pomáhat postiženým dětem, proto vystudoval speciální pedagogiku, a je šťastný i bez hezkého auta, někdo to hezké auto chce.

Tady je opravený text s ohledem na gramatiku, stylistiku a plynulost:

To jsou věci – každý to má po svém, každý má od života jiné očekávání. Prostě neplatí, že každý bude podnikatel nebo naopak zaměstnanec. Každý má svou cestu. Ale jde hlavně o mindset – člověk by měl vědět, kam vlastně směřuje a co od života chce. A právě tady vidím problém systému a částečně i našich rodičů. I když to moji rodiče uslyší, není to výtka přímo jim, protože oni vyrůstali v jiné době, kdy se na to takhle nemyslelo. Hlavní problém je teď v tom, že lidé často vůbec nevědí, co chtějí.

Když studují na vysoké škole, máme tam spoustu studentských spolků, ale mnoho studentů na ně ani nezajde, aby si něco zkusili. Zkusit si, co je baví – například projektové řízení, jestli je to pro ně to pravé. Nebo jestli je baví třeba investování, sledování grafů, vyhodnocování makroekonomické situace – třeba přemýšlet, jestli teď koupit mraženou pomerančovou šťávu nebo prasata, nebo něco úplně jiného.

Takže moje hlavní obžaloba systému je, že rodičům to asi nemůžeme vyčítat, protože sami nebyli takto vychováni. Mnoho lidí, které znám třeba z MSD, tam pracovalo třicet let, vylezli ze školy, nastoupili a nikdy neodešli. Ale pro nás mladší, kteří jsme měli možnost cestovat, zkoumat, řešit a rozhodovat se, jestli chci být číšník nebo dělat něco úplně jiného, platí, že každý den, když vidím někoho v hospodě, koho nebaví roznášet, říkám si: „Tak se přesuň jinam, dělej něco jiného.“ Dnes můžeš dělat cokoliv. My s mým AIK jsme schopní se rychle doučit nové věci.

Takže ještě jednou: rodičům nemůžeme vyčítat, že nás nepřipravili na život a nevysvětlili nám, že když vylezeš v 25 ze školy – v lepším případě i dřív –, musíš mít jasný plán. Jestli jsi cílevědomý člověk a chceš například vést nějakou firmu, nebo být v datovém průmyslu specialista, je potřeba to vědět a hlavně to dělat.

Pokud chceš, můžu text upravit více dle stylu, formálnosti nebo délky. Stačí říct.

Text, který jste zadal, je velmi opakující se a nesouvislý. Pokud chcete, mohu se pokusit jej přepsat do srozumitelnější podoby, ale momentálně nedává jasný smysl. Mohu vám nějak pomoci s přeformulováním nebo úpravou konkrétní části? Prosím, upřesněte, co přesně si přejete opravit.

Opravený text:

Ete být prostě tenhle to v data, nebo prostě chcete být prostě tenhle to v data, nebo prostě chcete být prostě tenhle to v data, nebo prostě chcete být...

(Zde se text opakuje a je velmi nesmyslný, proto jej zkracuji.)

Že pokud to není přímo jako tvůj čas, že jdeš někomu kamarádovi vymalovat barák nebo byt, tak je to primárně o tom, že mu dokážeš dobře nasměrovat. Že mu řekneš: "Hele, mně se to nezdá, ale promluv se s tím člověkem, to je chytrý člověk, který ti řekne, jestli je to blbost nebo ne, ať tě pomůže to posunout dál."

Já mám podobnou životní filozofii, proto je mi s tebou tak dobře a proto si tě tak ctím v tom, že vztahy jsou dlouhodobé a nabalují se. Není nic důležitějšího než dlouhodobě dobře vybudované vztahy.

Všichni kamarádi, co tady toto slyší, se smějí, protože tohle vždycky říkám jako v baru, vždycky, když už máme pár piv, tak tohle kladu.

Pokud chceš, mohu ti také pomoci s přeformulováním nebo stylistickou úpravou.

Zde je opravený text s úpravami pro lepší srozumitelnost a plynulost:

Všem na srdce: i když se něco nepovede, když spolu nějaký dva lidé začnou podnikat, znamená dobře vybudovaný vztah to, že když nastane problém, jsou schopní si sednout a vyříkat si to. Jeden rok se může jednomu podařit něco víc a druhý rok zase pomůže ten druhý. Ale tím, že to není rychlé vítězství (quick win), jde o společné podnikání na celý život.

Vždycky říkám, že nechci spolupracovat s lidmi, s kterými si neumím představit, že bych jel na rodinnou dovolenou – s manželkami, dětmi... Protože pak pro mě ten člověk není dostatečně „cool“, abych měl chuť ho vidět každý den a procházet s ním těžkostmi. V každé firmě jsou období nahoru a dolů, někdy se daří víc, někdy méně. Občas se objeví nějaký fuck-up, toho je plný internet. Ale ta hodnota dobře vybudovaných vztahů je něco, co lidem často dochází až výrazně později v životě.

Já měl to štěstí i neštěstí zároveň, že když mi resekovali část plíce (myšleno chirurgický zákrok, řez), operace téměř nedopadla dobře a pak mi došlo, že jsem ve dvaceti dvou mohl umřít. A uvědomil jsem si, že v životě nemám zájem se někomu podlízat nebo ukazovat, že jsem někdo výjimečný. Prostě chodím v bílém tričku bez značky, v džínách a botách, nepotřebuji nikomu dokazovat, že jsem významný nebo výjimečný. Nejsem. Jsem normální Franta z Prahy, který maká a snaží se budovat dobré vztahy s lidmi, abych mohl pomáhat propojovat věci, být obklopený přáteli, kde všichni fungují společně. A když něco nefunguje, pomůžu jako mediátor, aby se to dohodlo, protože vím, že jde jen o špatný pohled z jedné nebo druhé strany. Ale když si sedneme na pivko, všechno vyřešíme. To je ta krása.

A ono to ve finále funguje i ve firmách. Takovýhle „tmelič“ je potřeba v každé firmě – takoví „people“ lidi, kterým se říká různě, většinou jsou to pak lidé na C-level pozicích, kteří předcházejí konfliktům, řeší věci, dokážou si s lidmi normálně popovídat. Jsou to ty operativní věci, lepidlo, aby to fungovalo – vnitřní lepidlo.

Chci se ještě vrátit ke vzdělávání. Podle mě jedna věc, se kterou bojuji – jsem podobně starý jako ty – je nárok na klid, nárok na to mít všechno vyřešené. Příslib byl: když se budeš dobře učit a vystuduješ vysokou školu, tak potom budeš mít dobrou práci a život. To byl takový postsocialistický příslib startu kariéry.

A teď, když už je to všechno dynamičtější a rychlejší, a i lidé jako já, kteří všem říkali o exponenciálním růstu a našem vidění světa, tak najednou koukám, že to nikdy nebude hotové. To, co dělám teď, neznamená, že moje pozice bude za deset let stejná, ale také to neznamená, že moje hodnota tady nebude...

Pokud chcete, mohu vám pomoci s dalším pokračováním či další úpravou.

Deset let na jiném trhu, v jiném kontextu, jinak zabalená. Vím, kdo jsem a vím, co mohu nabídnout tomu společenstvu, a v jaké formě, jaký to bude vehikl – jestli to budou startupy a venture peníze, škálování a „go big or go home“, anebo jestli to bude malá konzultačka. To je vlastně už sekundární racionální rozhodnutí. Vnímám ale, že to na všechny dolehlo, že právě programátoři nebudou mít práci. Jak to vidím...

Ještě trochu z jiného úhlu. Částečně může platit – asi se k tomu pak dostaneme – že vzdělání ti může otevřít spoustu dveří a může ti opravdu pomoct začít budovat zajímavé věci. Nicméně nás učí „dobře se uč, abys měl dobré zaměstnání“, ale už nám nikdo neříká, že to musíš fakt odmakat. Všichni říkají ten první krok, ale už nikdo neříká ten druhý, že je to spousta sociálního kapitálu, spousta večerů odpracovaných, kdy si odpustíš hospody s kámošema, které jsou stejně o ničem. Pokud tam zrovna tvůj kámoš nepoužívá telefon a nepiše něco za tebe na Twitter nebo Facebook, nebo já nevím, na co se dneska píše – já toho nic nepoužívám. Takže to jsou ty věci, kdy všichni slyšíme to první, ale nikdo nás neupozorní na to druhé – že to pak musíš odmakat. A to je ten gap, který spousta lidí neví.

Znám jednoho vysoce vzdělaného člověka, jmenuje se Filip Dvořák, založil Filutaja, kde jsem pak následně byl také CEO. Je to přesná ukázka člověka, který když se učí dobře, dělá něco zajímavého v rámci svého výzkumu – protože vystudoval MatFyz, prostě jako geniální člověk, geniální mozek – tak nejdřív začal učit někde v Americe, pak se dostal do Palo Alto Research Center, kde pracoval na různých projektech i pro americkou armádu. Pak začal dělat pro Schlumberger – firma, která vrtá pro BP, Exxon, Shell, všechny tyhle velké petrolejáře; oni si ne vždycky vrtají sami – a zautomatizoval celý vrtný proces tak, že mohli propustit desítky tisíc lidí a nakonec jich bylo třeba jen několik tisíc. Díky tomu, že se nějak naučil hard skills a dokázal je aplikovat v praxi. To je příklad, že když se dobře učíš, může to někam vést. Ale on to fakt odmakal, musel jít do zahraničí, být v trošku nekomfortní pozici – nové prostředí, noví lidé, nové všechno – a pak se vrátit sem a založit Filutu a tak dále.

Samozřejmě znám i lidi, co uspěli i bez vysoké školy a jsou úspěšní a bohatí. Ale otázka je, co znamená „bohatství“ – bohatství ducha, nebo bohatství toho, že máš hodně peněz na účtu? Člověk to musí vnímat tak, jak potřebuje.

Já jsem studoval práva a nelituji toho, protože první klient naší agentury byla Novália, advokátní kancelář, se kterou jsem chodil na školu, takže ten sociální kapitál tam vidím. Zpětně se dívám na školu mnohem líp, protože je to nějaká struktura, která ti pomáhá – jak je postavená, kam tě vede, je druhá věc, ale ta...

Jistě, zde je opravený text:

Podle mě je nejhorší, že ten život nemá strukturu. To je jedna věc. A druhá věc je škola – ta totiž není jen o vzdělávání a získávání znalostí, například jak napsat SQL, jak udělat architekturu nějakého systému. Je to také o tom naučit se spolupracovat s lidmi, bavit se s nimi a jít svému štěstí trošku naproti. Ať už jde o studentské spolky nebo cokoliv jiného, například pomáhat na katedře, zapojit se do soutěží a podobně. Škola totiž není jen o samotném vzdělávání, ale hlavně o tom potkat tam lidi a vytvořit si kolem sebe svůj vlastní kolektiv.

Když se podíváme na generaci našich rodičů, mnozí se pořád potkávají od vysoké školy – například můj táta studoval se svojí kamarádkou Kučerovou, která sice studovala na střední, ale pořád mají po tolika letech reuniony. Čím jsi starší, tím těžší je se seznamovat. Nebo na to musíš hodně pít. Právě jsem odešel, a o to těžší je seznamovat se.

Každopádně – naťukl jsi mě, tak nám řekni příběh Filuty, jak ses tam dostal, co Filuta dělá a jaká byla tvoje role.

Já jsem se s Filipem Dvořákem, zakladatelem a CEO Filuty, potkal na jedné přednášce o AI. Po přednášce jsem ho oslovil a začali jsme spolu mluvit. Ptali jsme se, proč je v Šlamberku, proč nedělá něco užitečného, proč by neměl založit startup, když už se vrátil do Čech – i když tenkrát ještě pendloval mezi Amerikou a Čechama. On říkal, že něco už připravuje, a já mu tehdy řekl: „Když už je to připravené, dej vědět, rád ti s tím pomůžu.“

Což se nakonec stalo, začal to připravovat a projekt začal růst. Po nějakém čase jsem přiskočil a pomáhal se vším – s organizačními věcmi, papírováním, když jsme byli v technologickém inkubátoru Check Investu (tímto zdravíme do Check Investu) a dalšími věcmi. Moje role byla ten celý projekt nějak uchopit a pomoct se vším, co bylo potřeba.

Protože jedna věc je mít skvělou technologii, ale dokud ji neprodáte, je k ničemu. Hledali jsme projekty, firmy, příležitosti a tak dál.

Možná tě zastavím. Té první myšlence, která mě velmi zaujala, říkali kompozitní AI, je to tak?

Ano. Na jeden problém nehledáme jeden model, ale složení modelů, které vytvoří pipeline, jež ten problém vyřeší. V dnešní době bychom tomu říkali agentní systémy.

Jen ten termín „kompozitní AI“ se asi moc neujal, nebylo to dostatečně cool. Ale ano, je to to, co popisuješ – protože tehdy ještě nebyl ten hype a my jsme hledali spíš jiné use cases než ty dnešní: například přijde ti e-mail a něco tě na něj připraví, nebo typická agentní použití, která se dnes používají nejvíce.

My jsme ale byli vždycky zaměřeni trošku hlouběji.

V tom tradičním learningu?

Ne nutně. Už v osmdesátých letech se dostalo k průsečíku, kde existovaly dva přístupy – buď neuronové sítě, nebo predikátová logika.

Pokud bys chtěl, mohu text ještě více upravit nebo zestručnit.

Jistě, tady je opravená verze textu:

Úrovně, kdy ty popisuješ svět pomocí matematických rovnic.
Co znamená, že trak je na pozici A, stav 0, stav 1 je, že už není na pozici A, ale na pozici B, stav 2 už není na pozici B, ale na pozici C, vyzvedává depo z balíku, balík už není v depu, ale už je na autě.

Když takhle hezky matematicky popíšeš svět, umožňuje ti to dvě věci.
Zaprvé, dá se to docela rychle počítat. S dnešním výkonem procesorů a vším kolem je to prostě věc, která umožňuje dělat poměrně složité výpočty velmi rychle.
A zadruhé, když vezmeš fabriku, naučíš nějakou neurónovou síť, jak funguje, a řekneš: „Tady přidáme jeden stroj navíc,“ tak to musíš celé znovu přeučit.
Zatímco v tom přístupu, který propagoval Filip, šlo o to, že do rovnice přihodíš jednu věc a ono ti to spočítá nové optimum.

Takže vlastně ta rychlost, škálovatelnost a výpočetní nenáročnost byly klíčové.
Nicméně po nějakých iteracích jsme poměrně brzo došli k tomu, že by bylo fajn mít nějaký digitální svět, digitální dvojče nebo něco podobného.
A tam nám došlo, že počítačové hry jsou vlastně poměrně skvělým sandboxem.

Řekněme třeba, to je úplně jedno, ale tím use casem — ať už počítačové hry nebo armádní simulátory, protože oni to, pánové, neradi slyší z toho průmyslu, ale v podstatě je to strategická hra.
Takže vlastně tohle bylo to, co dneska, nebo v době, kdy jsem já odcházel z firmy, což bylo únor tohoto roku, bylo to, čemu se firma věnovala primárně — gamingu.
Yes.
Super.
Počítačovým hrám, testování nejen těch her, ale i vojenských simulátorů.

No a to mě přivádí k Valkai AI. Musím si dávat velký pozor, ať neříkám Valkai AI jakože hrozně dobrá doména. Co znamená Valkai?
Vlastně to hrozně všude dobře funguje, mimo Českou republiku, dokonce i na Slovensku to funguje dobře, kde jsme se báli.
Ale naše marketingová ředitelka říkala: „Pojďme to vyzkoušet na Američanech, jak to vysloví.“
Vrátila se z Koulu a říká: „Oni to říkají Valkai AI, to je super, tak jo, tak to necháme, to je dobré jméno.“
Takže to bylo jako pro zasmání výhoda z natáčení.

Nicméně my jsme technologický spin-off Odin, Odin GG, kde v Odinu se hodně používá skandinávská mytologie, Odin, Loki, Thor a tyhle věci.
Takže Valkai AI byla odvolávka na Valkýru.
Protože Valkýry buď bojovaly přímo na bitevním poli, anebo přenášely padlé do Valhaly.
A vlastně my říkáme, že Valka je digitální studio pro digitální zábavu a že bridging realities with intelligence — promiň, to nevím česky lépe, ale přesně to znamená, že Valkýry přenášely padlé z reálného světa do Valhaly a my se snažíme propojovat digitální svět s tím reálným.

Tak z toho bych vůbec nepoznal, co děláte. Jak jsi přišel do Valkai?

V únoru jsi skončil ve Felutovi, teda?
Jo, pak jsem byl propojený na Vlastimila Venclíka, což je právě CEO Odina, dnes i CEO Valkai.
A měli jsme spolu hodinovou večeři, která se protáhla na tři a půl hodiny, kdy jsme si povídali o tom, co by se dalo dělat, na čem se dalo spolupracovat, jak on…

Pokud chcete, mohu pokračovat v úpravě další části.

Tady je opravený text, upravený pro lepší srozumitelnost a plynulost:

Vlastně vidí, protože Vlasta je ten hlavní vizionář ve firmě, který vidí o dvacet let dopředu. A to je na tom strašně důležité – co říká, to se opravdu děje. Znám spoustu vizionářů, kteří říkají spoustu věcí, ale pak se vůbec nic nestane. Tím, čím se Vlasta liší, je to, že to, co napíšeme na papír, se pak skutečně realizuje, což je super. Něco jsme si domluvili a začali to postupně uchopovat a dávat celé dohromady.

Pozvu vás na díl s Odynem Gigim, který patří mezi první díly Datatalku – už budou dva roky, co mě ta firma hodně baví. Kromě toho, že to je trh e-sportů a live bettingu, takže velmi rychlý, nový a rostoucí – big blue ocean – to je jedna věc. Druhá je, že firma je brutálně zaměřená na AI; je to vlastně first-mover v oblasti umělé inteligence. Aby všechno fungovalo, stojí to hodně na data science. Proto doporučuji ten jeden z prvních dílů Datatalku. Asi bychom měli udělat nějaký update, protože už uplynuly dva a půl roku.

No, takže zpátky k dalšímu AI startupu. Říkáš, že je to studio na digitální zábavu. Co si pod tím mám představit? Vlastně se primárně věnujeme generativní umělé inteligenci. To je, když si představíte dnes Soru, VO3 nebo další modely, které vám vygenerují video, obrázek nebo audio, například Eleven Labs a další. Základní limitací dnešní technologie je, že na Soru nebo podobné modely musíte čekat třeba minuty, než vám vygenerují obsah.

Směr, který my vidíme, je, že digitální zábavu chcete mít hned – audio, video – chcete to teď a tady. A ta realtimovost je jedna z nejtěžších věcí, které se dnes řeší. Proto ze třiceti lidí ve firmě je kolem dvaceti výzkumníků – chytrých lidí, kteří se snaží rozlousknout těžké problémy. Jsou mezi nimi bývalí zaměstnanci Meta, Hyundai, velkých globálních firem. A podařilo se nám je přetáhnout k nám díky naší vizi.

Naším záměrem není trénovat nové modely jako OpenAI – například OpenAI investovalo pouze do elektřiny na trénink 100 milionů dolarů, to si nemůžeme dovolit. My se zaměřujeme na určité niche trhy a snažíme se najít vhodný produktový fit. To, co je na našem přístupu zajímavé, je to, že těžké problémy přitahují chytré lidi. Dělat jen engineering může být dlouhodobě nezábavné, i když člověk řeší technicky náročné úkoly. Ale vymýšlet nové věci, řešit komplexní problémy, to je pro tyto lidi nesmírně atraktivní. Díky tomu dokážeme nabírat talentované lidi z Google, Amazonu a dalších velkých firem.

Na druhou stranu jsme startup, který přináší trochu punku, ale také svobodu. Když někdo řekne, že něco je špatný přístup,...

Pokud budeš chtít, mohu pokračovat v opravě dalších částí nebo upravit text více do určitého stylu.

Jasně, tady je opravená verze textu:

Může se to změnit. Lidi si prostě sednou u oběda ke stolu, vymyslí, jak to udělat jinak, a začnou to tak dělat. Není to jako s tankerem, který otáčíš půl roku a Bůh ví, jak to dopadne. Navíc máš dalších 10 lidí nad sebou, kteří ti na to musí dát schválení, z čehož 9 z nich vlastně ani neví, o čem se mluví. Chápu, že to musím zase zařadit do času a nějaké struktury.

Vy fungujete zhruba půl roku, říkal jsi, že vás je 30... Naše holdingová matka byla v Holandsku založena někdy v březnu, nějaké první příjmy jsme měli od června, takže je to šestý měsíc, ale reálně něco prakticky děláme čtyři měsíce. A jen tak pro představu…

Teď od začátku měsíce jsme v Americe přijali čtyři lidi. Průměrná doba náboru je zhruba deset dní. Což je v porovnání s Českem nebo Holandskem naprosto neuvěřitelné, protože se nám daří lidi přitáhnout a oni nám řeknou: „Mám 14 dní výpovědní lhůtu.“ Přijdou do práce, řeknou to, a jim řeknou: „Už nechoď, protože bys tady mohl vynášet informace nebo být toxický.“ Oni večer zavolají z Ameriky a řeknou: „Tak už můžu.“ My jim říkáme: „Zítra ne, ještě neodjedeme všechny věci, ale pozítří jo.“ Ta dynamika je úplně jiná.

Když oslovíme v Americe 100 lidí, ozve se nám zpátky 85-90. Když to uděláme v Evropě, je to tak 25-30 lidí. Ne, protože by měli v Americe lepší napsané CV na LinkedInu, ale spíš proto, že v Evropě tam mají napsáno třeba „Head of Data Science“ a nic víc, žádné technologie, nic. Nevím, jestli je to konzervativní odstup, že lidi v Evropě často nemění práci, a CV aktualizují jen když odcházejí, a dodají tam všechny informace najednou. Je to zajímavé kulturní srovnání fungování.

Myslím, že se vracíme k tomu, co jsi zmínil – lidi nečekají, že budou potřebovat aktualizovat CV. Když mají super práci, mají pocit, že tam budou 15 let, a když nevyjde, jsou naštvaní.

Občas jsou to takové kulturní rozdíly. Například jsme před natáčením chtěli v Holandsku nabrat kluka, a tam je ze zákona na roční základní mzdu připočteno 8 % holiday allowance, což znamená, že zaměstnavatel platí 8% příspěvek navíc. Pro mě je Evropa taková socialistická, šílená a komplikovaná – jde to prostě do pekla. Na druhou stranu Amerika je taky trochu „crazy“. Kdybychom ale dokázali najít zlatý střed, bylo by to pro startupy hrozně užitečné. Je to často až překvapivě odlišný svět.

No, takže Valka.ai je spin-off nebo spíš sesterská společnost Odyn. Myslím, že spin-off je asi t...

Pokud chceš, mohu text ještě trochu upravit pro lepší plynulost nebo stylistiku.

Opravený text:

Technicky vzato lépe. Takže spin-off Odyn GG, děláte hodně R&D, podnikáte po celém světě. Je to tak? Incorporated jste tedy v Nizozemsku. Je to tak? To jsou nějaké legislativní důvody, daňové výhody, stabilita prostředí, byť západní Evropa už je otázka, jak moc je stabilní, nicméně pro finanční instituce je to stále ještě stabilní. A pak máme dceru v Čechách a v Americe. To mě přivádí za prvé k tomu, že máš přehled a zkušenosti, a za druhé proto, že jsi součástí a zakládajícím členem České startupové asociace – jedna z věcí, na kterých jsi se podílel. Tak proč se tedy firma inkorporuje v Nizozemsku?

No, protože pokud nemůžu fungovat tak, jak potřebuji vůči lidem, tak prostě musím tu mateřskou společnost založit jinde. To je hrozně jednoduché – pokud legislativní nastavení není takové, jaké potřebuješ, hledáš jurisdikci, kde to může fungovat tak, jak potřebuješ. Dneska se volí nohama, když tě nebaví jedna banka, přejdeš k druhé. Když tě už tak naštve, že je to pro tebe nepřijatelné, změníš to. Dneska založit firmu v Delaware je jedna věc, v Nizozemsku druhá. V Nizozemsku to třeba nejde úplně nejrychleji, to beru zpětně, ale i v Británii se dá firma založit velmi rychle. Proč bys zůstával tady, když tě to jen omezuje a limituje v růstu?

Tak nám pověz příběh, jak ses dostal k České startupové asociaci. Předpokládám, že tam někde je Vojta. Je to tak?

Já nevím, jestli jsem úplně zakládajícím členem, myslím, že ano, i když to tak neříkám, spíš jsem takový člověk v pozadí, co pomáhá. Jak říkáš, Martin Jiránek, který dneska vede Českou startupovou asociaci, bývalý poslanec a podnikatel, viděl, že české startupové prostředí by potřebovalo hodně pomoci, dodat mu šťávu. Spojil se s Vojtou a začali to celé dávat dohromady. Už tady byla nějaká úprava zákona o startupech (EZOP), ale ta se podle mě moc nepovedla. Od 1. 1. 2026 ale začne platit nová úprava, kterou se nám podařilo prosadit skrz vládu a Ministerstvo průmyslu a obchodu. Všem, kdo se na tom podíleli, moc děkujeme.

Byl jsem teď na Úřadu vlády s jejich analytickým týmem, povídali jsme si o problémech startupů. Na konci mi řekli: "Děkujeme, pane Lokejčku, že jste nám věnoval hodinu a půl. My tu nejednáme jen tak. My tady budujeme a tvoříme budoucnost České republiky. Povídáme si proto, aby moje dvouletá dcera, až bude dvacetiletá, mohla odsud vést globální startup, aby celé prostředí bylo nastavené tak, aby to reálně mohla dělat."

Já tomu věřím, i když chápu, že je to trochu klišé, ale to je přesně odpověď na tvou otázku, proč jsme v Nizozemsku – dokud tady prostředí v legislativě nebude nastavenu tak, aby se to tady dalo dělat, je potřeba volit lepší lokaci.

Opravený text:

O to jde, spousta věcí jde, ale pak bojuješ zbytečně se spoustou problémů, které bys normálně řešit nemusel. Druhá věc je, že pro spoustu západních investorů je Česká republika hodně blízko Čečně, prostě Česká republika není úplně známá. I když jako investor je to většinou lepší, protože oni vidí, že čeští lidé jsou velmi šikovní na inženýrské úrovni, takže je to lepší. Ale ve chvíli, kdy mluvíme o tom, že Velká AI bude dělat jeden z největších randů v Evropě pre-seedově, ne-li ten největší, když nepočítáme nějaké větší LMK projekty, tak prostě i pro ty investory je pohodlnější investovat v jurisdikci, na kterou jsou zvyklí. Takže to je jako malý osný můstek zpátky, vracím se zase do ČESA, České startupové asociace. Mimochodem jsme to oznámili den poté, co bylo oznámeno, že ČESA skončila jako aerolinka, takže tomu můžeme říkat ČESA, aniž by došlo k omylu, protože tady je jen jedna ČESA. Řešili jsme, že bychom odkoupili doménu, ale zatím jsme se úplně neposunuli. Ale co bylo dobré, bylo, že tady bylo spousta lidí, kteří se snažili něco dělat, a už za to jim děkuju, že se to alespoň nějak začalo posouvat. Ale vlastně to, proč jsem i já přiložil ruku k dílu, bylo to, že člověk, který v tom systému není úplně namočený a nezná lidi z ministerstev, vlády, různých úřadů jako MPO, považuje legislativní proces za něco hrozně složitého. Ale vlastně i to, co ČESA udělala správně, bylo, že vzala, napsala zákon, začala obcházet politiky a říkala jim, takto má zákon vypadat, takto to má být, a ne, že jim říká: "Hej, politici, tady máte zadání, bylo by fajn, kdybyste nám schválili EZOP, který si představujeme takto." Protože tam je pak moc externích vlivů, které to můžou ovlivňovat, měnit, ať už schválně, omylem, z neznalosti nebo nedbalosti. Ale ten základní rozdíl je, že musíš přinést paragrafové znění, aby se o tom dalo reálně jednat. A to do té doby vlastně nebylo. My přesně navazujeme s tím, že v rámci České startupové asociace připravujeme paragrafové znění Českého startupového zákona, který doufáme, že bude v průběhu roku 2026 schválen a platný od roku 2027. Dvě věci – podíváme se na ten zákon, respektive na to prostředí, a co by měla vláda či veřejná správa zlepšit, aby tu mohla tvoje dcera podnikat za 20 let. Mám k tomu ještě jednu poznámku ohledně lobování. Mám pocit, že od doby, co existuje Česká startupová asociace, se politické téma startupů posunulo víc než za předchozích 10 let. Vnímám to přesně tak, že do toho vstoupil někdo, kdo zná politickou realitu a fungování, a když to trochu připodobním, je to stejné jako media relations. Vím, jak funguje novinář, že mi otiskne to, co mu napíšu, nebo aspoň něco z toho, mám jeho pozornost a vím, jak s ním spolupracovat. Tohle vnímám v politickém prostředí, a to, co jsi říkal, tak to je přesně to...

Opravený text:

Podle mě je salesová rada, která ve mně rezonuje hrozně často, že na tu nabídku můžeš říct ano. Ta nabídka má být tak postavená, abys řekl: "Jo, berem, už to jede." Říkáš, dávám ti nabídku, kterou nemůžeš odmítnout – nějaký koně a tak. No jo, přesně, koně v posteli. Jde o to, že si to komplikujeme a vedeme diskuzi, když to máme připravit, a vlastně říct jenom: Hele, ono se to skládá ze dvou částí, když to úplně zjednoduším, co to jde.

Na jedné straně musí být poptávka po tom tématu, což znamená, že se o tom musí začít mluvit v médiích, musí se to začít řešit. A nedej bože, před volbama musí někdo říct, že je to 160 tisíc hlasujících lidí. To už není málo, některé strany ani tolik hlasů neměly. To znamená, že musíš pomoci té společenské poptávce, aby byla slyšet, aby byla vidět, protože politici v dnešní době, kdy polovina stran nezveřejňuje svůj program, hodně naslouchá vox populi, vox dei – hlas lidu, hlas boží.

A to je to, co se nám povedlo – vytvořit tu společenskou poptávku, aby se o tom mluvilo, aby se o tom psalo, aby to bylo prostě téma. Když o tom mluvím, říkám to politikům hrozně jednoduše: "Hele, všichni tady brečíte, že tady už 30 let jsme montovnou, a co jste udělali proto, abyste nebyli? Teď tam máme spoustu zájmů od velkých firem, industriálních, které mají svůj zájem na tom, aby školství fungovalo, aby věci fungovaly. A pak jsou tady zájmy těch malých hráčů, kteří postupně rostou. A ti nemají tolik peněz na lobbing a prosazování svých zájmů."

Ale problém je v tom, že i když se ti povede – nedej bože – vytvořit společenskou poptávku, je to zase to A a B. Dobře se uč, abys měl dobrý základ, a pak to B si odmakáš. Takže za A uděláš společenskou poptávku, ale pak za B si to zase musíš odpracovat. A to odpracování v tomto případě znamená nejen chodit s lidmi na kafe a říkat jim, že by to bylo dobré, ale primárně jim přinést konkrétní paragrafové znění, aby už měli nad čím přemýšlet, aby se to nezadržovalo někde v legislativním kolečku. Ptát se jich: "Hele, tady máte legislativní znění, tady máte šest variant, podle toho, jestli jste víc levicoví nebo pravicoví – zvyšovat daně, snižovat daně, tyhle úlevy, támhlety – už je to v rámci určitých hranic, a s tím se dá pracovat mnohem líp, než když říkáš ‚bylo by super, kdyby tu byl start-upový zákon, vůbec nevím, jak by měl vypadat, ale bylo by fajn podpořit start-upy‘.“ To je prostě málo.

Takže pokud chceš dělat věci tak, jak se mají dělat, musíš hlavně hodně pracovat po vytvoření společenské poptávky. Mrzí mě, že lobbing má v Česku negativní konotaci. Všichni si představí kmotry a podobné záležitosti, ale přitom je to jedna z mechanik fungování demokratického státu. Takže ať ti, kdo píší zákony, nejsou odstřižení od reality... (zde text končí).

Tady je opravený a upravený text s lepší srozumitelností a strukturou:

Potřebují ty inputy. Stejně jako jakýkoliv vrcholový manažer potřebuje vědět, co se ve firmě děje, a mít nějaké mechanismy, jak se to dozvídat. Samozřejmě, jako člověk to třeba úplně nutně nedochází, ale svaz průmyslu, dopravy, superčer — to je prostě lobbyingovka, hospodářská komora, lobbyingovka, všechny komory od advokátních přes notářské, účetních — to jsou všechny v podstatě lobbyingovky, které se snaží zabránit vzniku regulací, které jsou úplně na hlavu postavené, aby je nevymýšlel nějaký Franta od stolu. A to je hrozně nebezpečné, protože pak, když si moje drahá žena připravovala advokátní zkoušky, tak jsem se s ní občas připravoval, abych jí trochu pomohl, a ptal jsem se jí, proč v tom zákoně něco nedává smysl. Ona mi pak řekla: „Proč to má dávat smysl? To je zákon.“ My, ajťáci, to máme jednodušší, protože jedna plus jedna je vždycky dvě, zatímco v legislativním prostředí může být jedna plus jedna něco mezi slonem, číslem, nebo obrázkem. To je pak problematické a pochopitelně kvůli netransparentnosti do toho někdo dokáže zasahovat.

A proto tyto organizace dokáží prolobovat věci, které nejsou v zájmu ostatních. Já nejsem člověk, který by chtěl lobovat zájmy někoho, s kým nesouhlasím, ale rád pomáhám České startupové asociaci, aby se tady nastavilo prostředí tak, aby firmy mohly existovat a vznikat, aby lidé neutíkali do zahraničí a naopak jsme dokázali přitahovat lidi ze zahraničí, protože se tady dobře žije. To je cíl, který zatím vidím: aby tady fungovalo prostředí, kde je radost žít. Protože si myslím, že Čechy jsou jedno z úžasných míst na život v Evropě — od bezpečnosti, přes vzdělání, přes zdravotní péči až po celý systém. Tyto věci si člověk často neuvědomí, dokud nevytáhne paty z Čech a nesetká se s jinými podmínkami. V Německu například nejsou datové schránky. V Holandsku jsou, ale jen pro specifické případy. Často nám vůbec nedochází, jak dobře se tady máme. A je to škoda, protože pak někdo před volbami může vytahovat téma, že je tady „spálená země“. Já si to nemyslím.

Mám za to, že je tady spousta šikovných a chytrých lidí. Univerzity mají nějaký potenciál, ale musíme je nutit, aby se nehodnotily podle počtu publikací a jejich impakt faktorů, ale podle toho, jak pomáhají českému průmyslu růst. To by měl být výsledek jejich práce — aby něco vymyslely a udělaly. A hlavně měřit, jak třeba kluci z ČVUT, kteří vymysleli lepší lopatky pro turbíny, dokázali své řešení prosadit a otestovat v malých českých firmách, což jim umožnilo produkovat rychleji a levněji a lépe konkurovat na globálním trhu. Ať už jde o AI, digitální ekonomiku, nebo jiné oblasti, školy by měly být k tomuto směru nasměrovány.

Pokud chcete ještě více upravit text stylisticky nebo podle určitého zaměření, dejte vědět!

Jasně, tady je opravený text s úpravou gramatiky, interpunkce a stylistiky, aby byl plynulejší a srozumitelnější:

Le vedený. A ne to, že tam jsou lidi, ty pozitivní ostrovský deviace, kteří to dělají. Ale aby celá ta škola byla tlačená tímhle směrem. Já si myslím, že těch aktivních lidí, kteří dělají něco navíc, budeš mít vždycky nějakou skupinu, to jo. Jenže to je problém toho bejzu. Pokud máš základnu, že mají psát papíry, tak tam bude 5 %, lidi 10 % lidí, co se snaží dělat to, o čem mluvím. Nebo ta základna bude 50 % lidí a těch 10 % bude dělat ještě líp než oni. Tak jsme se posunuli o světelný rok dopředu. A to je něco, co bychom asi měli chtít my jako daňoví poplatníci.

Když se vrátíme k ČESA, mluvil jsi o EZOPu. Co jsou další věci, co najdeme v tom zákoně? Nebo pro někoho, kdo v té problematice není, jaké jsou nějaké základní kameny? EZOP je dneska schválený, takže to můžou mít zaměstnanci, což je v české realitě dneška trochu nedostatečné, protože většina startupů hodně spolupracuje s IČO.

Hezky řečeno, děkuju. Tým o třiceti členech nikdy nepíšeme tým třiceti zaměstnanců. Jo a to je ten problém, protože vlastně za tím práce je nesmyslná, ale nezabrušujme, matně musíme vybrušovat, to bychom tady seděli dlouho. Ale ta myšlenka je, že ty EZOPY jsou dneska nastavené na zaměstnance, což znamená, že první věcí je posunout to tak, aby to mohl být vlastně kdokoliv. Aby to byl prostě, jak se mu správně říká, papír, něco jako když si koupíš akcii, takže to v podstatě bude to samé, nebo na podobném principu. Bude se to obdobně danit a řešit všechny další věci kolem.

Takže dotáhnout EZOP tak, aby byl pro všechny a nejenom pro zaměstnance. Řeší se tedy už zmíněný problém HPÍČO, což je nějaký třetí režim, který se připravuje, a který by měl být hypoteticky blíž k IČU. To znamená, že člověk se dokáže rychle zbavit spolupráce, rychle přijmout novou nabídku. Nebude mít dvouměsíční výpovědní lhůtu a další věci, které slouží k ochraně lidí pracujících ve fabrikách, ale nejsou vhodné pro lidi, kteří mohou dneska nebo zítra pracovat třeba pro Facebook, zítra začít pracovat pro singapurskou firmu, nebo pro někoho jiného. Tito lidé se nebojí o svoji práci, jsou dobře zaplaceni a chtějí mít možnost prostě, když dostanou dobrou nabídku, přeskočit. To je pro ně klíčové.

Pak kolik dostanou zdanění za svoji práci, to už je věc, kterou jako čert znám. Já jsem to dělal z pozice zaměstnavatele a tady je cena pro zaměstnavatele těch lidí, kteří neberou 50 tisíc, ani 100 tisíc, kolikrát ani 200 tisíc, ale berou víc. To je to, co zaměstnavatel, tedy startup, musí řešit.

Mimo to furt říkáme: Firma, startup, má zaměstnávat lidi a také odvádět svoje peníze. Pochopitelně nějaké první roky většinou nemá moc zisku, takže jenom pálí peníze. To se třeba ještě dostaneme. Ale ten třetí režim, který by měl pomoct tohle fixnout, je určitě jedna z klíčových věcí, co by měla přijít. Další věci zmíním už jen dvě nebo tři, on jich je více, ale ty klíčové js...

Pokud chceš, mohu dokončit nebo upravit i zbytek textu.

Jasně, tady je opravený text s lepší srozumitelností a plynulostí:

Mluvím o tom, že by se mělo umožnit penzijním fondům, aby část svých peněz mohly investovat do venture kapitálu (VC). Dnes se uvádí, že na penzijních fondech je zhruba 600 miliard korun, z toho je jen asi půl miliardy volných peněz, které mohou relativně svobodně investovat. My říkáme, že by penzijní fondy měly mít možnost sáhnout po těchto penězích a začít je investovat právě do venture kapitálu, protože to výrazně zvýší možnost financovat startupy.

Použil jsem možná nevhodný výraz „rozdávat," protože nejde o rozdávání peněz, ale o investování do správných lidí a projektů. Když máte „polštář" v hodnotě 100 nebo 1000, investujete už úplně jinak. Takže to je o penzijních fondech.

Dále je tu spousta lidí, kteří kupují různé retailové dluhopisy, které postupně vidíme, jak se hroutí jako domeček z karet, ať už šlo o případ Myčky nebo jiné. Lidé ráno nevědí, do čeho investovat. Když nechtějí investovat do nemovitostí, hledají něco, co by mohlo růst, ale moc možností nemají.

A právě tady je prostor, kde chceme lidi odměnit za to, že budou svoje těžce vydělané peníze investovat do startupistů. A když to nevyjde, mohou si odečíst větší částku na daních. Jsou zde nějaké daňové úlevy a procesy, jak to celé zjednodušit a zlepšit startupové prostředí, například i pro business angely. Od daňových úlev až po další opatření.

Velmi nepopulární, ale smysluplné by bylo také zavedení speciálního režimu pro startupy na rok či dva — kdy by neměly tolik kontrolních a reportovacích povinností, a měly by například sníženou daň třeba na první dva až pět let. To by startupům velmi pomohlo a zároveň to podpořilo vznik nových firem přímo tady, v Česku, aby nevznikaly v Holandsku, Estonsku nebo Německu.

Lidé by si řekli: „Když je v Čechách bezpečno a máme tu dobré podmínky, proč tu nesídlit?" Dnes i s ohledem na aktuální antisemickou vlnu v Evropě by lidé z různých komunit, například židovské, rádi přicházeli do Prahy, protože máme silná spojení s Izraelem. Restauratéři a další podnikatelé, kteří přemýšlejí, kam by mohli odejít, by mohli vidět Česko jako startupový ráj.

Politicky je důležité, aby lidé neutíkali přes hranice, ale naopak, aby sem přicházeli s nápady a zakládali tu firmy. V Česku by měla jít firma založit rychleji, beze sporu to jde i dnes, ale trvá to skoro celý den. Není to dramatické, ani nikoho to neomezuje, ale je potřeba vytvořit prostředí, kde lidé chtějí být, dobře tady pracovat s týmem – ať už v rámci různých forem podnikání či technologií.

Kdybys chtěl, můžu pomoci i s další úpravou nebo rozdělením na odstavce.

Samozřejmě, zde je opravený a upravený text:

Opravený text:

... věci, aby tady do nich mohly být nalévány peníze. Dneska všechny investiční fondy mají, stejně jako v Lucemburku, svůj investiční vehikl. Já jsem se o tom pohádal s jednou paní z ministerstva financí, nebudu ji jmenovat. A ona říkala: "Kdo by to tady chtěl, vždyť jsou dneska všichni v Lucemburku." Říkám samozřejmě, protože tady není nastavené prostředí pro to, aby byli tady. A když se vezme, kolik právníků, účetních, konzultantů a dalších služeb kolem toho je, které bychom my mohli zaměstnávat tady v Čechách, z českých firem... To je často jako slepice a vejce, i když pro mě je to spíš obvaz – že nejdřív musíme vytvořit prostředí, a pak můžeme očekávat, že tady ty lidi budou ty věci dělat. Ne se všemi úředníky se shodnu, protože už jsem zažil úředníky, kteří říkají: "Já vám to razítko nedám, mě se nelíbí, jak je napsaný zákon." Tak jsem se zeptal, jestli mi to dají písemně. Ne, nedali. K mému podivu. Ale tohle jsou věci, kdy si občas úředník neuvědomuje, že on je tady pro nás, ne naopak. On je náš služebník, který nám spravuje stát, ale my ho platíme. A to je takový nešvar, i když bych řekl, že za posledních deset let se to výrazně zlepšilo. Když teď někam omylem musím zajít něco úředně vyřídit, tak se to podle mě výrazně zlepšilo. Takže rozhodně nechci házet všechny úředníky do jednoho pytle, naopak za poslední dobu se to hodně změnilo.

Ale jako všude, jsou vždy nějaké osoby, které mají svůj názor a prosazují ho možná i nad rámec svých platových tříd. Taky vnímám, ať je to pozitivní, že se služba státu obecně posouvá. Jsem poslední dobou překvapivě spokojený, že stereotypy jsou pomalu překonávány. Na druhou stranu – ne, všechno není vyřešené, digitální stavební řízení a podobné věci jsou pořád v rozvoji. Ale právě pro náš každodenní život – že máme datové schránky, že si můžeme vyřídit řidičák online, že mám občanský průkaz v telefonu. Dokonce jsem byl jedním z prvních uživatelů elektronické občanky, když to ještě fungovalo. Takže vlastně je to super, to je fakt prima.

Myslím si, že pokud jde o mentalitu – o tu českou, spíš než byrokratickou – tak mi častěji vadí, že chybí vize. Což mě vždycky bavilo na tobě, že i když špatně z jednotlivostí se to skládá dohromady, nikdy bych ti nepředstavil jako CEO AI startupu, přestože jsi úspěšný ve vedení AI startupu. Tak co je tvoje vize? Co když se zase podíváme na tu cestu? Témat je opravdu hodně. Já v tom vnímám právě tu práci, network, trochu pravicové vidění. Na druhou stranu i velký patriotismus – dostat Česko na mapu, respektive udržet jeho pozici tam, kde je. Já si myslím... Jaká je ta vize? Jaký je big picture? Co bude dál? Bude Velká AI mít největší presenci v Evropě? Pak budete unicorn, koupí vás OpenAI? Pak si to rozdělíš, protože máte ESOPy, tak na tom vyděláš něco pěkného, stejně jako tví kolegové. Tak tady vznikne pár milionářů. To je ta vize? To je tvoje cesta? To myslím, že je vize většiny, kdo tady dělají startupy, ať už to máš Vejčuprov...

Pokud chceš, mohu text ještě více upravit stylisticky nebo jazykově podle potřeby.

É, nebo Šmídové, nebo kdokoliv jiný, kdo to tady dělá, ať už z pozice zaměstnance firmy, nebo do toho investuje peníze. Vlastně všichni chceme, aby ty české firmy tady uspěly. Ale pokud je to pro mě osobně – já se vracím ke kořenům, tedy k rodině –, tím, že jsem vyrůstal ve vědecké rodině, vidím důležitost základního i aplikovaného výzkumu. Vždycky mi to leželo v žaludku, protože si pamatuju, jak mi táta, když ještě byl na živu a pracoval na fyzikálním ústavu, říkal, že jsou tam penalizováni za to, že mají v týmu málo žen, a kvůli tomu dostávají špatné hodnocení v evropských grantech a podobně. Táta nebyl ve firmě, byl v podstatě úředník. Moje vize proto byla vždycky podporovat základní i aplikovaný výzkum.

Celý život jsem vozil významné české vědce do CERNu, aby viděli důležitost základního a aplikovaného výzkumu, protože často se z něho pak vyvinou praktické aplikace. Když se dnes každý podívá na svůj telefon, kapacitní displej byl vymyšlený právě v CERNu. Máme tam www CERN, distribuované služby CERN, nesamagnetickou rezonanci CERN. CERN udělal spoustu „černé práce“, protože potřeboval něco vymyslet a náhodou zjistil, že to lze použít i jinde. V CERNu totiž nebyli jen fyzici, ale i biochemici, biofyzici a další. CERN má spotřebu 10 % celosvětového helia na ochlazování urychlovače — to je obrovské číslo. Jediná firma, kterou si pamatuju, že má také 10% spotřebu něčeho, je IKEA na dřevo. CERN je skutečně inspirativní a fantastické místo.

Můj cíl je, až se nám to podaří... Postavit urychlovač? Ne ne, v Praze a Brně. To by určitě pomohlo české ekonomice. Myslím si, že užitečnější by bylo podpořit české vědce, protože jsme v mnoha oborech světovou špičkou — ať už je to medicína, petrochemický průmysl, strojírenství, nebo oblasti jako AI, computer vision a další. Máme tu spoustu špičkových lidí. A to je trochu problém, který Tomáš Kulová popisoval, když neslavně odcházel z ČVUT — takové věci by se dít neměly. A s vydělanými penězi bych chtěl tohle všechno trochu přinést zpět do českého prostředí.

Chtěl jsem obejít ty lidi, které jsem do CERNu zval, a říct jim: „Hej kluci, vy čeští miliardáři, pojďte přihodit 10–100 půl miliardy korun. Uděláme tu fond, který bude mít hlavu a patu a opravdu bude podporovat zajímavé, výjimečné lidi, kteří i kdyby neuspěli na první pokus, uspějí na druhý, protože se něco naučí.“ To je obecně ten nešvar v Čechách — že ve startupovém prostředí se říká „fail fast“. Když máte malou firmu, tak to jde, ale ve chvíli, kdy už máte větší firmu a už...

Jasně, tady je opravený text s úpravami stylistiky, gramatiky a interpunkce pro lepší čitelnost:

Je to poněkud těžkopádné, firmy tím hodně zpomalí, ale přesně o tohle jde. My jako společnost se musíme naučit, že když někdo neuspěje, není to vůbec k neprospěchu věci, ale naopak něco pozitivního. Samozřejmě to není pozitivní v tom smyslu, že bychom chtěli, aby lidé neuspívali, ale spíš je normální, že když se někdo něco učí, tak se mu to na poprvé nepovede. Jak jsme říkali, je důležité „fail fast“.

V rámci České startupové asociace jsme proto spustili Českou inovační platformu, tzv. CHIP, která propojuje české startupy s korporacemi a státní správou. Cílem je, aby se mladí a šikovní lidé mohli spojit s úspěšnými byznysmeny, pomohli jim řešit jejich problémy a zároveň na základě toho mohli růst. Firmy tak rychle zjistí, jestli dělají něco užitečného, nebo ne, a v případě potřeby mohou produkt pivotovat správným směrem.

Velmi doufám, že v těchto i dalších případech to nebude fail, ale epic win. Hodně si vážím toho, co děláš, a líbí se mi mise, které si vybíráš, protože z mého pohledu jsou to ty nejdůležitější cíle pro Českou republiku. Oceňuji i tvůj vztah k politice, že v ní působíš a nebojíš se jí. Vidím totiž, že lobbying je často považován za něco špinavého, a právě to z toho dělá něco špatného. Jako někdo, kdo studoval práva, politologii a mezinárodní vztahy, mám k tomu blízko a rád bych viděl, aby se víc lidí jako ty, pracovitých podnikatelů s touhou pomáhat, zapojovalo do politiky – nemusí jít hned o kandidaturu. Za to ti moc děkuju.

Děkuji, že jsi dnes s námi prošel svou historii. Máš na závěr ještě něco?

Obávám se, že bychom mohli povídat hodiny, tak to nechám na jindy. Rád se rád někdy vrátím k dalším tématům. Když mluvíš o vděčnosti, já jsem moc vděčný Stojanovi Cilíkovému, že mě přijal do LKAI, že tu společně něco budujeme. Už to je takové malé břímě, protože na nás bude hodně lidí koukat a říkat: „Hele, to dělají i oni, to říkají i oni.“ Je to velká zodpovědnost uvědomit si, že budeme nějakým vzorem, protože takhle velké presale roundy se v Evropě úplně nedělají. Kamarádi v Evropě říkají: „Tyjo, hustý.“ Kámoši z Ameriky zase: „Not great, not terrible.“ Mentalita je tedy úplně jiná.

Jsem moc vděčný, protože se vždycky snažím obklopovat chytřejšími lidmi než jsem já, a zatím se mi to daří. Můžu jen popřát všem posluchačům: pokud děláte něco, co vás nebaví, nebojte se změnit práci. S dnešní nízkou nezaměstnaností je tady opravdu nedostatek kvalifikovaných lidí a rychle si najdete novou práci. Život je příliš krátký na to, abychom dělali něco, co nás nenaplňuje.

Pokud chceš, mohu ještě pomoci s případným zkrácením nebo zpřehledněním.

Opravený text:

Už jste dělali něco, co vás nebaví, nebo měli nadřízeného, který vám prostě kazí den? Dělejte něco, co máte rádi, protože když budete dělat něco, co máte rádi, budete to dělat skvěle. A když děláte něco skvěle, může to přinášet výsledky. Děkuju moc a těším se na příště. Ahoj, Miloši. Čau, díky, mějte se. Děkujeme, že jste doposlouchali až sem, a díky také našim partnerům a členům Data Talk klubu. Jsou jimi Intex, Saska, By Street, Colors of Data, Revolt BI, GoodData, Keboola, Emark, Carl Data Company, Datamind, Notino a Flo. A pokud chcete zůstat v obraze, co se české datové scény a globálních datových technologií týče, nezapomeňte se zaregistrovat k odběru našeho týdenního newsletteru na datatalk.cz. Nechť vás provází data.