Podcast

Dobrý den, mé jméno je Jirka Vicherek.
Ahoj všem, jmenuji se Barbara Hinarová. Vítáme vás u dalšího dílu DataTolku.

Naším dnešním hostem je Petr Bartoš, zakladatel a CEO firmy Medavio. Ahoj Petře.
Ahoj, děkuji za pozvání.

Petře, dnes se tady budeme bavit o datech ve zdravotnictví, o Medavio a o tom, jak pomocí dat možná v budoucnu budeme všichni žít déle, spokojeněji a zdravěji. První možná bych ale prošel tvou profesní dráhu, která je hodně zajímavá, je tam několik bodů, které jsou asi veřejně známé a zařazují tě do určitých českých technologických legend a příběhů. Jak ses vlastně dostal k technologiím a k medicíně? Pojď nám udělat takový teleder.

Nevím, jestli jsem se zařadil mezi české legendy. Každopádně jsem studoval medicínu. To byl takový úplný začátek, kdy jsem se rozhodoval mezi technologickým oborem a medicínou. Při studiu medicíny jsem začal i podnikat. Spoluzaložil jsem několik technologických firem jako CTO nebo technologický spoluzakladatel. Potom mě ta dráha zavedla k tomu, že jsem medicínu nedokončil, těsně před dokončením jsem ji opustil a v jistém smyslu jsem to vzdal. Chtěl jsem zúročit nabrané zkušenosti z e-commerce projektů, hlavně technologických a datových. Současně jsem využil znalosti a síť kontaktů, které jsem získal při tom dlouhém, ale nedokončeném studiu medicíny.

Tak vznikly dvě firmy. Dnes jsem aktivní hlavně v jedné z nich, které se plně věnuji, a tou je Medavio.

Když budu konkrétní, ty tři e-commerce firmy, o kterých mluvíš, jsou Slevomat, Dáme jídlo a Rohlík. Jak vznikla ta první firma, Cogwheel, která je víc farmaceutická?

Je to tak, Cogwheel jsme založili tři spoluzakladatelé, Tomáš Doležal, Pavel Svítěl a já. Bavili jsme se o tom, jak využít naše společné know-how jak z oblasti medicíny, tak technologií, a hledali jsme příležitosti v oblasti zdravotnictví. Uvědomovali jsme si, že zdravotnictví je obrovský, konzervativní, regulovaný a nedigitalizovaný trh. Proto jsme zvolili jednodušší cestu – zaměřili jsme se na farmaceutický sektor a data o lécích, analýzy dat o lécích a farmaceutickém trhu.

Pro představu, Cogwheel se nezabývá jen cenami léků, ale také analýzou dostupnosti léků, cen napříč distribučním řetězcem, úhradami léků, regulací cen a indikací léků, informacemi o nežádoucích účincích, a podobně. Je to obrovský datový vesmír. Do tohoto projektu jsme se pustili v roce 2015, a firma funguje a stále ji rozvíjíme.

Mezitím jsme i zdravotnictví "prozkoumávali" dál a měli jsme také přesahy do zdravotnictví, protože jsme pro farmaceutické firmy dělali analýzy zdravotnických dat, které byly důležité například pro klinické studie.

COVID nás v roce 2020 vlastně „popostrčil“ k tomu, že jsme se rozhodli vstoupit do konzervativního, regulovaného trhu a posunout ho směrem k digitalizaci. Chtěli jsme pomoci zdravotníkům i pacientům odemknout jejich data a využít je k tomu, co jsem zmínil na začátku – udržet se co nejdéle v co nejlepším zdraví.

Petře, byl jsi také součástí projektu COVID-19.cz, často zmiňované chytré karantény. Mělo to vliv na tvé rozhodnutí založit Medavio?

Určitě nám to pomohlo. Ne samotné angažmá v této iniciativě, ale když jsme to s dalšími účastníky, jako například se Spadákem nebo Pavlem Doleželem, zhodnotili, došli jsme k závěru, že dopad těch skupin byl sice velmi malý, ale ne záporný.

To, co COVID přinesl, byly obrovské investice do řešení následků a příčin pandemie a také posun v uvažování o zdraví a principech péče o zdraví. To vytvořilo příležitosti pro firmy, ať už existující inkumbenty nebo nově vznikající společnosti, případně investory, kteří se dlouho rozhodovali, zda ta příležitost existuje nebo ne. Oči celého světa se totiž na zdravotnictví výrazně upřely, investovalo se a investuje stále do primárního i aplikovaného výzkumu. Na této vlně dnes a do budoucna fungují firmy, které chtějí tyto příležitosti využít.

Byl to tedy velký impuls, proto jsme se do toho pustili. Rozhodně to nebylo jednoduché, ale ničeho nelitujeme a stále si myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Co se reálně změnilo v důsledku covidu? Kromě zvýšeného zaměření na zdravotnictví, došlo k nějakým legislativním změnám, posunům v telemedicíně nebo ve vnímání zdraví jako osobní odpovědnosti?

Z mého pohledu se toho v systému změnilo velmi málo. Systém je navržen tak, aby byl velmi těžko narušitelný a neměnitelný. Nemluvím jen o zdravotnictví jako takovém – úhradách, poskytování péče a tak dále – ale obecně o společenském a politickém systému.

Konkrétně během covidu byly schváleny některé úhrady za distanční péči, protože předtím v České republice neexistovaly, ale ty se postupně omezovaly až na okraj. Medicína je stále velmi tradičním odvětvím… Pojem „medicína“ ve zdravotnictví znamená pro každého něco jiného, a z pohledu úhrad a začleňování telemedicíny do zdravotnického systému ČR se za poslední dobu příliš nezměnilo.

Co se ale hodně změnilo, je postoj zdravotníků i pacientů, nebo přesněji koncových uživatelů medicíny. Neříkám „pacientů“, protože to zahrnuje i zdravé lidi, kteří se snaží co nejdéle udržet zdraví. Všichni si vyzkoušeli, že zdravotní péče nemusí fungovat klasickým způsobem – tedy přijdu do čekárny, sednu si a čekám, až mě lékař zavolá, přičemž pořadí určuje lékař.

Vznikaly věčné stížnosti, že lidé čekají u lékaře tři hodiny jen proto, aby dostali papír a byli odesláni pryč. To už si teď mnoho lidí vyzkoušelo, že to tak nemusí být.

Nejen pacienti, ale i zdravotníci si vyzkoušeli, že lze pacienty objednávat na přesně stanovený čas. Ukázalo se, že některé úkony lze vyřešit na dálku – třeba administrativní záležitosti, což zkracuje čas pro pacienty i zdravotníky a všichni jsou spokojeni.

Nejcitlivější částí je, že i některé zdravotnické úkony lze provádět distančně. Rozhodně neříkám, že veškerou medicínu lze takto dělat, ani že většinu úkonů lze řešit na dálku, ale například pacient může provést sebevyšetření či samotestování doma, mít virtuální schůzku s lékařem (například přes Zoom nebo Medevio), a na základě toho lze udělat závěry a doporučení pro další preventivní nebo terapeutickou péči.

Tohle si lidé vyzkoušeli a posunulo to vnímání směrem k možnostem, kam by se zdravotnictví mohlo ubírat. Mezi běžnými lidmi i zdravotníky roste otevřenost k diskuzi o budoucím směru péče, a tím se rozvolnila jistá strnulost celého systému. Podle mě je to největší změna.

Proč se ale stává, že když se objednám ke svému doktorovi na čas, přesto tam čekám hodinu a půl? Zdá se mi, že jde o status quo, stereotypy. Máme výborné zdravotnictví, je relativně levné, funguje jako úřad – přijdu na pobočku, místo milého pozdravu se mě někdo stroze zeptá, co chci. Proč je tomu tak?

Nejsem nejpovolanější, abych to posuzoval, ale vnímám několik vzorců. Za prvé, lékaři, sestry a další zdravotníci nemají k dispozici dostatek kvalitních digitálních nástrojů, které by jim usnadnily práci. Na trhu nejsou, v zahraničí jich existuje více, ale ty lokalizované do českého prostředí je málo a jsou zastaralé. Čest výjimkám, ale digitálních podpůrných nástrojů je málo.

Dále, zdravotnictví jako takové není zdarma, to je mýtus, který všichni dobře známe. Zdravotnictví je podfinancované? Podle mě také mýtus. Do zdravotnictví přitéká obrovské množství peněz, jde spíše o to, jak se ty peníze využívají, a jaké jsou nároky na jednotlivé poskytovatele zdravotní péče.

Může to být malý lékař s vlastní soukromou ambulancí, poliklinika, nemocnice či fakultní nemocnice, kterou zřizuje stát. Všechny tyto subjekty mají velmi odlišné incentivy, financování, úhradové systémy. V některých segmentech jsou zdravotníci dobře ohodnoceni a nejsou přetížení, ovšem například v nemocniční péči pracují často personálně podfinancovaní a vysoce přetížení pracovníci, a v systému je spousta neefektivity.

Příčin těchto potíží je mnoho. Patří sem neúprosná demografie – populace stárne a je nemocnější. Počet lékařů klesá, průměrný věk lékařů roste, čímž klesá dostupnost péče a roste tlak na celý systém, což snižuje kvalitu péče.

Existuje několik možností, jak tyto problémy řešit. Jednou z nich je zvýšení financí a čekání na změnu, což ale podle mě není úspěšná cesta. Dalším nástrojem, na kterém bychom rádi participovali, je digitalizace a efektivnější řízení celého systému.

Nemám odpověď na to, jak zajistit, aby lidé nebyli na schůzku objednáni na čas a přesto čekali hodinu a půl, ale rádi zdravotníkům nabízíme nástroje, které jim v této oblasti pomáhají.

Cílem je, aby lékaři trávili více času s pacienty, a méně času byrokratickou prací, která spočívá v založení a vyhledávání v dokumentaci.

Zobecním to – chceme, aby lékař měl k dispozici kvalitní nástroje a digitální podporu, díky kterým bude moci efektivně vykonávat svou primární funkci – péči o zdraví. Ideální je zaměřit se na prevenci, aby k nemoci nedocházelo, a pokud nemoc přece jen vznikne, pak co nejrychleji nemoc dobře léčit (u chronických onemocnění) nebo co nejrychleji ji vyléčit (u akutních onemocnění). To je medicínské poslání lékaře.

O tomhle mluvíme jako o systému, který je pevný, rigidní, a přirozeně se brání změnám. Na druhou stranu máme technologický vesmír plný pokroku, který medicíně neuniká – umělá inteligence, strojové učení, primární i aplikovaný výzkum, do kterých proudí obrovské peníze, a každý týden se píše o nových objevech.

Současně však sledujeme, že se to příliš neodráží v tom, jak běžně vnímáme zdravotní péči – když například přijdeme k obvodnímu lékaři, sedíme stále na těch nepohodlných židličkách a čekáme dle klasického pořadí.

Zdá se mi šílené, že zatímco za pár tisíc korun si mohu koupit DNA test a získat základní charakteristiku svého genomu, nebo nosím Apple Watch či jiné měřiče, které sbírají data o mém zdraví 24 hodin denně, u lékaře stále čekáme hodiny, a on nevyužívá jednoduché digitální komunikační nástroje, třeba ani e-mail.

E-mail nepoužívá proto, že se dočetl, že data přenášená e-mailem mohou být čtena provozovateli e-mailových služeb, což je z pohledu zákona problém, pokud lékař nepožádá pacienta o souhlas. Chápu ho tedy, že vyhýbá se e-mailové komunikaci, ale toto ilustruje potřebu kvalitních a bezpečných digitálních nástrojů pro lékaře.

Co se týče datových zdrojů, máme v medicíně obrovský přebytek dat. Mantra je, že nejtěžší je z těch dat najít hodnotu. Není to jinak ani ve zdravotnictví.

Na jedné straně máme data o sobě Sbíraná prostřednictvím nositelných zařízení, domácích testů – například testů na covid, které jsou nyní díky covidu velmi známé –, a další plejádu testů, které si lidé mohou dělat doma.

Na druhé straně zdravotnický systém tato data od pacientů nevyužívá, protože nikdo zdravotníkům nezaplatí čas, který by potřebovali na zpracování těchto dat a hledání v nich hodnoty.

Je to systémové nastavení a já to nezpochybňuji, takto to prostě funguje.

V tom vidím příležitost – použít data, která si lidé o svém zdraví sbírají sami prostřednictvím spotřebitelských zařízení, a najít v nich hodnotu pro prevenci nebo léčbu nemocí, které s věkem pravděpodobně přijdou.

Bavíme se tady o moderních vymoženostech, spotřebitelských zařízeních apod., ale z vlastní zkušenosti vím, že když přijdu k doktorovi, který mě třeba nezná, říkám mu aktuální potíže, ale i historii, například „Na co vám zemřela babička?“ a podobně.

Myslím, že by bylo jednodušší, kdyby lékař měl nejdříve k dispozici základní data o celé historii pacienta, a až pak by do toho integroval nová data z moderních zařízení, které historii doplňují.

Co si o tom myslíš? Jak je to dnes se zdravotnickou dokumentací? Mohou si lékaři – například dva specialisté a praktický lékař – sdílet zdravotnickou dokumentaci a jak tato infrastruktura funguje?

Určitě, pojďme to vzít od začátku.

Máme tedy data o mém zdraví, která vznikla od mého pediatra, jenž mě převzal do péče po narození a sbíral je v papírové kartotéce. Pak k nim přidali specialisté rentgeny, laboratorní testy a další údaje, a tak se za 18 let mého života nasbírala spousta dat.

Pak mi dali papírovou složku a poslali mě k dospělému praktickému lékaři, který to dále rozšiřoval. Následně si pořídil počítač a začal data zapisovat digitálně. Otázka zůstává, zda přenesl papírovou dokumentaci do počítače. Spoiler alert – já ne, možná jste měli víc štěstí.

Takto se tedy hromadí zdravotnická dokumentace v digitální či papírové podobě u vašeho praktického lékaře. A…
( zde text končí )

K nějaké další dokumentaci se vytváří v jednotlivých kartotékách nebo databázích zdravotnických zařízení, ve kterých pracujete. Výstupy, které z toho máte, jsou vytištěné papíry – propouštěcí zpráva nebo ambulantní zpráva například pro specializované vyšetření, kterou dostanete za úkol donést svému praktikovi. A po cestě si ji, a to vám už nikdo neříká, ale třeba to děláte u sebe nebo u svých dětí, vyfotíte a uložíte si ji třeba na Google Drive, abyste to měli někde u sebe – tu zdravotní dokumentaci.

Tohle je něco, co si myslíme, že by bylo dobré změnit. Aby základem bylo, že všechna ta zdravotní data jsou u toho pacienta, a teď nemyslím fyzicky jako na disketě u pacienta, ale aby k nim měl přístup a mohl je dále využívat. A teď nemusíme řešit to, jak přesně. Takže to je vlastně takové téma…

Kde jsme dneska? Papír, tužka už tolik ne, ale izolovaně, uzavřeně. Na škole jsme stážovali u pana doktora, který psal na psacím stroji, a takhle si podával psací stroj se sestrou, když zaznamenávali ty kusy té zdravotnické dokumentace. To byl hezký zážitek. Už je to docela dlouho zpátky – ze školy mám asi deset let, ale není to tak vzdálená historie.

A od té doby počítačová kartotéka, která se nedělí a vše se tiskne. Potřebovali bychom se dostat k tomu, že jednotliví hráči zdravotnictví a dalších oborů, které jsou tomu přidružené, například fitness, pomáhají budovat mého zdravotního avatara, vyplňovat k němu jednotlivá data – která se buďto prakticky nemění, jako například krevní skupina nebo rodinná dlouhodobá anamnéza, třeba na co umřela moje babička –, nebo která se mění hodně, jako je tepová frekvence, EKG, hladiny glukózy a tak dále. A celá řada dalších markerů mezi tím, které mají různou dynamiku, a které postupně přicházíme na to, že jich můžeme měřit stále více právě pomocí consumer devices nebo samotestovat doma.

Pěkným příkladem je Vityngs, který představil produkt umisťovaný do záchodu, který kontinuálně při každém vylučování měří složení moči, takže pro pacienty s chronickými urologickými obtížemi to může být velký přínos k lepší kontrole jejich chronických onemocnění. To zní zajímavě.

Ty jsi na začátku říkal, že mám data, někde v nějaké databázi, ale mně to moc nepřijde, že já mám nějaká data. Kdo je tady vlastně vlastníkem pacientských dat a jak to funguje?

Já v tomto jsem tak trochu poučený laik, ale protože se tím zabýváme, nechci dělat právní výklady, kdo vlastní jaká data. Máme nějaká pravidla vyplývající z GDPR a pravidla vyplývající ze zákona o poskytování zdravotních služeb, nebo jak se to v České republice jmenuje, a z těchto dvou vyplývají určité povinnosti.

Ta data o mém zdraví jsou vždycky moje, nebo patří danému člověku, a jednotlivá zdravotnická zařízení tato data nějakým způsobem spravují, mají je uložena a k něčemu je používají. Mají také povinnost data určitý čas uchovávat, která převyšují v české legislativě právo na výmaz. Nemohu tedy přijít do nemocnice a říct, že chci, aby mi ta data smazali, protože mají povinnost podle zákona je uchovávat kvůli forenzním, výkazovým či ekonomickým důvodům po určitou dobu – myslím, že je to deset let, ale může se to lišit nemocnice versus ambulance, nevím.

Hlavní zpráva je, že data jsou moje a já bych na ně měl mít nárok. Teoreticky tedy mohu přijít do nemocnice a říct, že ta data chci, ale už tam narážím na praktické obtíže.

Co se pak děje? Koušeli jsme to. Mám takovou představu, že budu chtít svá data po svých poskytovatelích, ale i Facebook dnes bude asi snažší než můj praktik. Na Facebooku je totiž klikátko, takže je to jednodušší.

My bychom chtěli v Medevio docílit, aby to bylo stejné i ve zdravotnictví. Nemyslím přitom celou zdravotní dokumentaci, protože to jsou interní dokumenty, u kterých může být nežádoucí, aby se sdílely s pacientem, protože to by mohlo pacienta poškodit a pokazit jeho péči. Ale například průběh lékařské historie – že mi byl dělán ten či onen test, vyšetření, takhle to určitý lékař interpretoval a doporučil mi na základě toho další kroky.

Ale může to být i třeba zpráva, že jste zdravý a máte dělat toto, nebo neměnit nic ve svém životním stylu, abyste zdravý zůstal. To bych někde chtěl mít. Dnes tu možnost nemám.

Jsou i takové vtipné historky. V jednom nejmenovaném specializovaném zdravotnickém zařízení jsme s mým známým, který nemá s mým podnikáním nic společného, řešili, že chce druhý názor („second opinion“) na jeho léčbu, a tak ať si vyžádá zdravotní dokumentaci. Přišel tam se svým doktorem a ten mu řekl, že mu dokumentaci nemůže dát, že si má dojít za vrchní sestrou, ale přinést čokoládu, protože jinak moc neslibuje, že by byla ochotná mu s tím pomoci.

Takže třeba data za čokoládu… Je čokoláda úplatek? Nevím, kdo jsem já, abych to hodnotil, ale prostě data za čokoládu.

A tam vznikl nápad na Medevio. Ne, ne, ne, to vůbec s tím nesouviselo. Jenom jsme se ptali, jak se dostat k těm datům. Tak jako human API za čokoládové tokeny. Tak to je zdravotnictví dnes, přesně.

Dovolil jsem si dát si lahvinku.

A tak asi se pojďme dostat k Medevio – jako startupu, jako softwaru, jako medtechu. Jak na tom je Medevio dnes? Co vlastně Medevio dělá? Kde ho najdeme?

Na začátku jsme probírali ten velký diskonekt, nebo velké rozpojení, mezi tradičním zdravotnictvím, jak ho zažíváme a jak ho konzumujeme, a světem výzkumu a novinek, které se podařilo vyvinout a objevit někde venku. My v Medevio bychom rádi pomalu začali tu mezeru uzavírat, aby možnosti technologického pokroku v medicíně šly do rukou pacientům i zdravotníkům, aby je mohli využívat k efektivnější, lepší a dostupnější zdravotní péči.

Kdybych měl shrnout tu vizi, o to se snažíme.

Jdeme na to jedním jediným možným způsobem, a to je postupné stavění infrastruktury „odspoda“ – kolejí a kolejniček, aby tohle vůbec mohlo fungovat, abychom překonali mezery, konzervatismus systému a skepse, která je ve zdravotnictví silně zakořeněná. Já sám jsem studoval zdravotnický obor a konzervatismus je lékařům vtloukán už od začátku studia.

Chceme ho trochu rozvolnit, pochopit spolu, proč je konzervatismus přítomen, a zároveň ho překonat, protože i konzervativní přístup může vést k přijetí inovací – a my to denně v Medevio dokazujeme.

Chceme se tedy dostat ke správným technologiím, správnému využití a nasazení k lepší dostupné zdravotní péči.

To byl hezký pitch.

A teď k tomu, co Medevio dnes dělá, kde ho najdete, co je to za software, kolik stojí.

Medevio dnes najdete v přibližně 400, dnes už přes 400 zdravotnických zařízení. Cena je různá podle… Máme pricing založený na použití („usage based pricing“), což znamená, že úměrně tomu, jak moc pomáháme zdravotnickému zařízení, tolik si účtujeme.

Platforma plní roli propojení pacienta s lékařem. Pacient má nějaký požadavek na zdravotnické zařízení, zadá tiket, ideálně strukturovaný zdravotnickým zařízením, a ten jde na sestru nebo recepci. Ta tiket připraví a přidělí odpovědnému pracovníkovi, který doplní informace, položí pacientovi případné dotazy, objedná ho na fyzickou prohlídku či naplánuje virtuální konzultaci, a společně s pacientem tiket vyřeší.

Vzhledem k publiku tohoto podcastu používám jednoduché přirovnání, protože ve zdravotnických zařízeních se to popisuje trochu jinak, ale pro zdravotníky, lékaře a sestry takto popisujeme, co děláme. Není to revoluce, není to nic, co neznáme z jiných oborů, ale zdravotnictví toto podle nás zatím postrádá a je to základní a potřebná věc, na které můžeme stavět.

Abych uvedl konkrétní případ, pacient si zadá, že má zdravotní obtíže a chce je řešit. Základním krokem je, že to popíše a lékař ho objedná. Lékař může zjistit, že má například diabetes. Lékař mu na základě fyzické návštěvy a objektivních vyšetření předepíše léčbu a doporučí kroky.

Naše platforma kromě pomoci s vyřešením tiketu v systému pomáhá pacientovi držet se nastaveného léčebného plánu během té doby, kdy má za úkol ho dodržovat. Pak buď v případě zhoršení, nebo po uplynutí určité doby se dostaví na kontrolu.

Během doby mezi návštěvami se lékař pacientovi nemusí věnovat, ale pacient užívá léky, případně přijímá nebo nepřijímá režimová opatření, dělá samotesting – například měří glukózu, hmotnost, obvod pasů a zaznamenává epizody, kdy měl hypoglykémie nebo se mu nedařilo léčbu zvládnout.

Když pak nastane kontrolní návštěva, lékař už nemusí pátrat v poznámkách pacienta, ale má všechny informace přehledně na jednom místě v dobře vedeném medikožurnálu s objektivními i subjektivními daty. To umožňuje informovanější diskusi a lepší nastavení další péče a léčebného plánu.

Takže nyní přes 400 zdravotnických zařízení v České republice umožňuje pacientům být pány svého zdraví a řídit se podle dat.

Můžeš trochu nastínit, kdo jsou ti klienti, jaká zdravotnická zařízení to jsou a jak tam probíhá spolupráce?

Já bych trošku korigoval to očekávání pánů svého zdraví – zatím ještě úplně nejsme tam, kam míříme. Ale pomohli jsme jim udělat první kroky k digitalizaci a zlepšení jejich služeb.

Zdravotnictví je přece o poskytování služeb – i když se týkají zdraví, na konci dne je to služba. A když vám k tomu dáme dobré nástroje, ta služba se může zlepšit, umíme měřit, jak dopadla, umíme se zeptat pacienta na spokojenost a tak dále. Ten prostor zlepšení je obrovský.

Z těch 400 zařízení je většina malých ambulancí, praktických lékařů.

Zvlášť úspěšní jsme u ordinací praktických lékařů pro děti a dorost, tedy u pediatrů. Tito pediatři a jejich sestry si Medevio extrémně zamilovali, hodně to zapadlo do jejich procesů a 100 % jejich klientely – což jsou rodiče jejich dětských pacientů – Medevio používají, protože pro ně to má smysl. Rodiče si to doporučují mezi sebou.

To je pro nás specializace či oblast, která má největší trakci a ve kterou hodně věříme.

Proč to tak u pediatrů je? Je to demografické?

Pediatři jsou pro nás důležití, protože fíčury systému byly navrženy tak, aby je využila tato rostoucí skupina. My jsme se na začátku zaměřili na primární péči – praktické lékaře pro dospělé a praktické lékaře pro děti – protože když pokryjeme celou primární péči, máme pokrytou celou populaci, a pak můžeme postupovat do specializací.

To byla základní myšlenka a strategie.

Další specializace jsme začali spouštět až později, podle dostupnosti financí, zapojení stakeholderů ve zdravotnictví nebo podle finanční spoluúčasti pacientů.

V primární péči jsme z toho důvodu úspěšnější u pediatrů než u praktických lékařů pro dospělé – kvůli složení pacientské základny, která je mladší.

Protože uživatelé (ti, co aplikaci skutečně používají) jsou rodiče, obvykle mladí rodiče, což jsou většinou digitálně zdatní uživatelé.

Nemyslím tím, že dospělí pacienti nejsou digitálně zdatní – máme i uživatele nad 80 let, kteří pohodlně používají mobilní aplikaci Medevio k komunikaci se svým praktikem –, ale adopce v rámci kmene pacienta u praktika pro dospělé je menší než u pediatrů, kde je počet pacientů zhruba 1500 až 2000 na jednu ordinaci.

A jak jste na tom nyní s velikostí? Počet klientů, ordinací, zdravotnických zařízení? Mluvíš o tzv. „kápejčkách“ – jakou máte klientskou bázi?

Doplním to. Dostáváme přibližně 30 nových zdravotnických zařízení měsíčně. Cílem je letos dostat se na 60 nových zařízení měsíčně, tedy dvojnásobek.

Současně chceme do portfolia zařazovat i větší zdravotnická zařízení, což se nám nyní úspěšně daří.

Druhá kápejčka jsou uživatelé Medevio – týdně je to přibližně 10 až 15 tisíc, tedy přibližně 60 tisíc měsíčně. Při epidemii chřipky to bývá více, během prázdnin méně, ale držíme se kolem tohoto průměru.

Jak jsem zmiňoval u pediatrů, jsme schopni pokrýt 100 % požadavků, které k nim od jejich pacientů přicházejí, a přenést je do Medevio.

Tím unifikujeme komunikační kanál ze všech e-mailů, SMS a telefonních hovorů do jednoho kanálu – do Medevio, a na obou stranách pak komunikaci zefektivňujeme a přidáváme hodnotu.

To jsou KPIs (klíčové ukazatele výkonnosti) na straně uživatelů a zákazníků.

Dále máme KPIs firmy – máme osm lidí v produktovém a vývojovém týmu a pět lidí v týmu prodeje (full-time úvazky). Celkem je nás asi 17 lidí.

Na začátku roku jsme posílili sales tým, vybudovali jsme ho od základu, protože to nebyla naše doména.

Moje doména je produkt a vývoj – tak jsem stavěl od začátku já – a sales a business development jsme začali budovat s pomocí Tomáše Havirluka, který začínal jako investor a později strategický poradce. Od ledna se tím intenzivně zabýváme a to nám pomáhá naplnit naše ambice pro tento a další roky.

Můžeš říct, že ses vyhnul klasickému „founderskému“ prodeji, kdy sám objíždíš zdravotnická zařízení?

Vůbec nevyhnul. Naopak jsem se trochu vzdalil produktu a vývoji a musel jsem se naučit metodou pokusů, omylů a průzkumu víc sales hovory a do dneška, když představujeme nové specializace, …

Jsem profesionální editor českých podcastů.

Úkol:
Přepiš text do spisovné češtiny.

KRITICKÉ:

• Zachovej 100 % obsahu
• NIC nevynechávej
• NIC nezkracuj
• Význam musí zůstat stejný

Pravidla:

• oprav gramatiku
• oprav diakritiku
• rozděl do odstavců
• zachovej všechny informace

TEXT:

Takže moje výhoda je, že když jsem to studoval, mluvím jazykem toho oboru, alespoň do určité míry, a při těch obchodních rozhovorech to mám prostě jednodušší než člověk, který je sice dobrý obchodník nebo business developer, ale s tím oborem nemá tolik zkušeností. Takže tam je taková ta... Oni jednoduše nachytají, když chtějí. Když chtějí, a je tam jazyková bariéra, v uvozovkách. Mám tu výhodu, když tam jsem jako takový technologický partner, ale on je to takový oborový a technologický partner pro interního obchodníka na daném trhu.

Nevyhýbám se tomu, naopak jdu až za hranice své introvertní komfortní zóny. Bavili jsme se tady o českém zdravotnictví a tak. Co ti o něm řekla tato zkušenost, ty rozhovory s těmi asistenty, praktiky a zdravotníky? Co je ta lessons learned, co na první dobrou neřekneš, a najednou asi chápeš, proč tam nemají nějaký software a tak?

Na začátku jsme si povídali o zdravotnictví jako celku: konzervativní, rigidní, nejde měnit, nedostupný a tak dále. To je pohled z výšky na tu masu, kterou nazýváme zdravotnictvím. Pohled zevnitř, přes jednotlivce, je ale o srdcařích s velkým nasazením. Vlastně vypichuji ty dobré příběhy, kterých je tam hrozně moc, a ti lidé, s kterými se bavíme, ke kterým se my dostaneme a kteří nám k sobě prostě jdou, jsou přesně ti early adopters, ti lidé, na kterých vlastně...

Zdravotnictví stojí, a pokud jim dáme do rukou dobré nástroje, dokážeme rozšířit jejich kapacitu, aby mohli svým dobrým způsobem léčit více lidí. Takže za mě je to velmi pozitivní zkušenost a zároveň pro nás z pohledu produktu velmi cenná zpětná vazba na to, co děláme. Validace toho, že jdeme správným směrem, nebo že tudy ne, a že jsme udělali krok špatným směrem a vymysleli něco nevhodného.

Ta osobní zkušenost s těmi jednotlivými zdravotníky je pro mě extrémně pozitivní. Strašně málo se tam setkávám s těmi negativními věcmi, které si dokážu představit, že při prodeji mohou nastávat. Většinou je diskuze vždy stočená právě k tomu, že víme, že tam je obrovská příležitost to zefektivnit, a přicházíme s nějakým nástrojem, tak pojďme se bavit o tom, co nám to může přinést a co ne.

Doufám, že odpovídám na tvou otázku, ale takto na mě ten dojem působil. A ten status quo, co tam mají předtím, než tam nasadíme náš software? Vlastně vůbec nic? Ten první software, který mají, je kupu něčeho, kromě nějaké kartotéky oficiální?

Většina z nich má digitalizovanou kartotéku, což je krabicový software, který vznikl většinou v 90. letech nebo lehce po roce 2000. Je aktualizovaný a drží takové legislativní nutnosti, jako je schopnost vykazovat přes API zdravotní pojišťovně nebo vydávat elektronický recept. Ale ten software neinovuje a uživatelsky není přívětivý. Takto to tam vidíme nejčastěji, samozřejmě s výjimkami.

Pak občas mají digitalizovanou ústřednu, což je jeden z produktů, které nabízíme a integrujeme do našeho software pro ticketing. Někdo má pokročilejší řešení, například vyvolávací systém v čekárně, a třeba používá pro komunikaci WhatsApp. Ale že bychom tam šli head-to-head s nějakým jiným systémem – to ne. Neříkám, že nemáme konkurenci, ale většina trhu v tomto kontextu nepoužívá nic na automatizaci, komunikaci s pacientem nebo sdílení dat. Nic. Je to jako orná půda a ten trh tím trochu vytváříme, což může být na jednu stranu příležitost, na druhou stranu obtížné, ale nás to baví.

Je to někde na Západě jinak, lépe? Jsou nějaké hezké příklady, jak to dělají dobře? Jsou pro nás obrovskou inspirací. Ve Spojených státech jsou firmy, jako například Next Health, která začínala jako ambulantní software – management kartotéky pro zubaře – a potom se rozrostla do platformy a ekosystému pro marketing, retenci a podporu léčby napříč všemi specializacemi. Jejich ambice jsou neuvěřitelné. Doporučuji, pokud vás tohle téma zajímá, se na ně podívat.

V Evropě jsou v digitalizaci zdravotnictví nejdál severské státy: Finsko, Estonsko, Švédsko, Norsko. Firma, za mě, například finská BeHealthy, má také skvělou platformu. S nimi jsme se i bavili velmi na začátku, protože jsme pro jedno zdravotnické zařízení konzultovali implementaci jejich řešení u nás. Je tam strašný paradox, že mají to vyřešené pro Finsko, a není triviální a jednoduché to lokalizovat a začít používat v jiné zemi.

To je vlastně i důvod, proč healthcare a health tech jsou relativně složité oblasti pro jakoukoliv zahraniční expanzi – regulace, jazyková bariéra, úhradový systém a obecně systém zdravotní péče se liší natolik, že to, že něco v Čechách zvalidujeme a rozšíříme na celou Evropu, prostě nejde. Musíme jít země po zemi a vybrat si, které bitevy chceme bojovat.

Takže možná takový důvod, proč nepoužíváme finský BeHealthy v Čechách – protože prostě nemají jedinou českou implementaci, alespoň co já vím.

A co se díváš na expanzi? Je na to nějaký plán?

Pro nás expanze není problém, protože ji neděláme. Naše myšlení je takové, že potřebujeme splnit domácí úkol a prokázat, že to je životaschopné na českém trhu. Český trh ve zdravotnictví je 650 miliard korun ročně – obrovský trh, zahrnující léky, úhrady, nemocnice a všechno.

Není to tak, že by zde nešlo postavit miliardovou firmu pouze na českém trhu. Ale zároveň nechceme zabřednout do ukrajování celého koláče formou adresného marketingu. Slovensko bereme jako logický další krok, pokud to zde zvládneme. Potom si chceme vybrat jednu větší zemi v regionu střední a východní Evropy a okolí a na tu se případně zaměřit. Momentálně o tom takto přemýšlíme.

Může se také stát, že bude dávat smysl se otočit i na západ, pokud tam praskne nějaký nevyřešený problém. Ale zatím nejsme v této fázi. Je to zatím teoretické, malujeme si to na tabuli. Není to téma na tento rok. Maximálně teoreticky na konci roku se může objevit Slovensko. Máme tam nějaké poptávky, ale cíleně to neřešíme a soustředíme se na český trh. V horizontu dvou let si ale dokážu představit expanzi do regionu střední a východní Evropy – jednu zemi, ne několik najednou.

Myslíme si, že je to extrémně těžké a ani velkým hráčům, kteří vznikli v severských zemích nebo na západě Evropy, se v Evropě příliš nedaří.

Chápeme, že to je indikátor toho, že to nebude jednoduché.

A co pro tebe představuje „next big thing“ v medicíně? Ve specializované medicíně rezonují témata prevence, přesná medicína („precision medicine“) a spojení těchto dvou s longevotou – tedy že žijeme dlouho, žijeme kvalitně a nepotřebujeme lékařskou péči.

Kdybych měl shrnout tři hlavní témata: prevence, přesná medicína a dlouhověkost.

Prevence je něco, co sice podle statistik v Čechách funguje hezky, ale realita je úplně jiná. Prevence je nejtěžší – jde o to „nic mi není, proč bych něco dělal“. Incentivy, proč mám dělat preventivní kroky k udržení co největšího zdraví, jsou jen interní motivace. Externími nedokážeme motivovat. S tím nám právě mohou pomáhat zařízení (device), o kterých jsme mluvili.

Precision medicine rezonuje proto, že celá evidence-based medicína je založená na statistice. Statistiky se dělají nad pacientskými nebo uživatelskými kohortami, jejichž velikost je různá v závislosti na onemocnění. Pokud je nemoc vzácná, jsou kohorty velmi malé – stovky nebo desítky pacientů.

Odtud také vyplývá, jak dobře může být terapie účinná u demografických skupin, které v kohortě nebyly zastoupeny. Precision medicine je o tom, že každý člověk má specifický organismus, metabolismus a progresi onemocnění.

Pokud o konkrétním člověku víme hodně, známe průběh jeho onemocnění a další data od ostatních pacientů, kteří tou nemocí prošli, dokážeme přesně nastavit péči na míru tomu jednomu pacientovi.

Aby precision medicine dobře fungovala, musíme shromažďovat co nejvíce dat od co nejvíce pacientů v kontextu průběhu jejich onemocnění, ať už jsou v remisi nebo v relapsu.

To nám v budoucnu pomůže zpřesnit a zlepšit léčebné postupy, které medicína může nabídnout, ať už pro dané onemocnění nebo v prevence.

Když říkám „my“, myslím tím společnosti jako celek, ne pouze naši firmu.

A co vše musí stát za tímto posunem?

Musí existovat pohled na druhé straně „quantify self“, tedy lidé, biohackeři, kteří si pořizují čipy sledující například hladinu glukózy v krvi, a zaznamenávají si vše možné. Tito lidé tak svůj organismus modelují.

Na druhou stranu postup zdržuje regulace – jde o velmi regulované odvětví. Já si mohu sbírat data na hodinkách, co chci, ale můj lékař je velmi zdrženlivý poslat mi cokoli. Musí se tedy stát něco v legislativě nebo regulaci, například na úrovni Evropy, aby se toto odemklo.

Nebo jde jen o pomalou digitalizaci, tak jako se e-shopy před 20 lety lišily od dnešních, které mají více funkcí.

Nemyslím si, že regulace blokuje vznik těchto věcí, ale spíš neexistuje dostatečný impuls zpřesňovat léčebné postupy, když zjednoduším kategorii.

Co musí nastat, abychom dokázali nastavit léčbu na míru každému pacientovi v zdravotním systému?

Potřebujeme nazbírat hodně dat, vytvořit a rozšířit studie provedené na menších vzorcích specifických demografických skupin. Budeme potřebovat větší vzorky a více dat o účastnících.

Na základě těchto dat zpřesníme poznatky o konkrétních onemocněních a jejich kombinacích – což je důležité, protože s věkem budeme zaznamenávat i kombinace nemocí, což ovlivní, jak můžeme vůbec léčit.

Zde se pak dostáváme i k tématu lékových interakcí.

Nejsem odborník na tato témata, ale snažím se pojmenovat komplexnost věci: nasbírat hodně dat, udělat nad nimi kvalitní vědu a tu správně aplikovat do praxe, to jsou kroky k dobré precision medicine.

Zní to jako jednoduchý návod: ano, shromáždíme dobrá data, všichni budeme lepší, bude to fungovat, jeden, dva, tři, pár teček a profit. Stačí to jen vymyslet a udělat, tak to jsem rád.

Kde podle tebe může být naše medicína za nějaký čas? Stačí jen pár kroků – může to být dobré, ale na druhou stranu, protože je to tradiční obor, trvá to dlouho. Stihneme to?

Když se díváme na populaci, myslíš, že za deset let bude české zdravotnictví výrazně jinak vypadat, nebo nikoliv?

Já moc nevěřím, že systém úhrad zdravotního pojištění stihne dobře reagovat na inovace, které přicházejí – jak v lékařské diagnostice, tak v intervencích.

Ale jednotlivci tyto inovace budou moci využívat, protože jakmile je léčba schválená, může být poskytována. Pokud není hrazená, musí si ji člověk zaplatit.

V Čechách jsou lékaři, kteří sledují inovace v medicíně a nabízejí nové léčebné postupy svým klientům. Takže jednotlivci budou moci dosáhnout na inovace, pokud na to budou mít prostředky.

Co se týče populace 100 %, to nevěřím. Důvodem je, že systém úhrad nebude schopen na pokrok adekvátně reagovat, a dříve či později se zavedou standardy péče, což je zaklínadlo všech vlád od minulých tisíciletí.

Za standard následuje, že si budeme muset připlatit za lepší zdravotní péči. Tak to prostě je.

Nemůže se také stát, že deset let je přece jen dlouhá doba a že už budeme trochu více využívat data a léčit lidi léčivy, které mají, čímž by mohlo dojít k nějakému omezení úhrad zbytečných věcí, které lidi nepotřebují.

Já tomu moc nevěřím, ale rád se nechám příjemně překvapit.

Měla jsem tady poznámku, zda se nejedná o sci-fi vlnu.

Pro mě je to také opravdu trochu sci-fi.

Jak vypadá tvůj praktický lékař? Jak poznám, jestli je můj praktik dobrý a jestli s ním mám být za deset let?

Podle mého názoru je dobrý praktik ten, který je pro tebe parťačkem, nebojíte se ho zeptat na doplňující otázky v rámci péče, který pokud ty sám nejsi schopný se dokopat k ohlídání prevence, tak to za tebe umí udělat, ba dokonce, pokud používá medevice, dokáže tu relativně automatizovatelnou péči zajistit.

Zároveň drží krok s novými poznatky – to běžný uživatel většinou nemůže poznat, ale jde o skutečnost, že se snaží jít s dobou.

Například Pavel Doležel říká, že přišel za svým praktikem a zeptal se, jestli mu může předepsat metformin, protože si přečetl článek o longevity. Praktik mu řekl, že nemůže, protože není splněna indikace.

Toto rozhodnutí chápe, ale zároveň praktik s ním nevedl dialog a nereagoval na zájem klienta o longevity. To ukazuje, že to možná není ten správný.

Nemyslím tím, že by to byl špatný praktik, ale jen možná praktik, který neřeší ta témata zdraví, která by pacient chtěl řešit.

Zvažoval bych si proto najít praktikanta, který by s tímto uměl pomoci – mně nebo Pavlovi.

Promiň, Pavle, že jsem to sdílela.

Příští Pavlova návštěva doktora asi nebude příjemná.

Budou nějaká vyšetření navíc.

Mě dolní partie žalují hodně.

Ne, děkujeme moc, Petře, už se nám čas nachýlil a věřím, že tady nejsi naposled a že budeme mít ještě spoustu témat k projití.

V oblasti dat ve zdravotnictví jsme totiž opravdu právě začali.

Přejeme ti hlavně pevné zdraví a nám všem dobré doktory, kteří nám mohou pomoci.

Pomoc.

Kteří používají Medavio.

Kteří používají Medavio a společně nám pomáhají to zdraví udržovat a prodlužovat.

Super, díky moc.

Díky, ahoj.

A to je všechno. Děkujeme, že jste doposlouchali další díl Datatolku.

Děkujeme také našim partnerům:
Big Hubu,
Vypnoutu,
Maně,
Natinu,
Atakama,
GMBimu,
Seznamu.cz,
Amuse.

Pokud vás zajímají další informace ze světa datových technologií a ze československé datové scény, navštivte naše stránky datatolk.cz.

Nechť vás provází data.