Podcast

Dobrý den všem, moje jméno je Hinek Valner.
Ahoj, moje jméno je Barbora Hinerová.
A vítáme vás u dalšího dílu Data Talku.

Naším dnešním hostem je Nils, business intelligence konzultant z Indexu.
Ahoj, Nilsi.
Ahoj, dobrý den.

Nilsi, ještě neskončíme u Indexu, u Brna, u Datum, u BI bizáru a hříchu moderního reportingu, tak jak to vlastně začalo?

Ty máš lehce netypickou cestu z Belgie, z profese soudního tlumočníka, tak pojď nás s tím provést.

Jo, předem se omlouvám všem posluchačům za svůj lehký přízvuk. Je to vlastně z důvodu toho, že jsem, jak občas říkám, plno krve Belgičan. Mlčil jsem česky až právě na univerzitě, kde jsem studoval obor tlumočení. A vlastně spousta lidí se mě na to ptá, nemá to bohužel nějaký extra cool příběh typu: já nevím, jsem nějaký bastard Václava Havla nebo tak. Ne, ne, ne, bohužel jsem opravdu kluk, který se rozhodl studovat tlumočení, potřeboval jsem druhý jazyk k té angličtině, kterou jsem měl hodně rád díky počítačovým hrám, však to znáte. A potřeboval jsem právě ten druhý jazyk a moje mamka se dala do řeči s nějakou učitelkou na Gaudium a ta byla hrozně nadšená, prostě proč ne česky, a tak to nějak začalo.

Jako, nejsou tu nejdůležitější otázky, proč?

Ne, já vlastně myslím, že to je velmi zajímavý a logický jazyk a vlastně i život mi tady hodně vyhovuje a myslím si, že i Brno…

No, tak to jsi nevěděl předtím, když jsi to začal studovat?

To jsem nevěděl. No, tak to, že se naučíš nebo že se rozhodneš učit španělsky, neznamená, že musíš celý svůj život žít ve Španělsku. Tak jako nějaké pouto to je, ale není to něco nepřekonatelného a mě to naopak hodně sedělo. Pamatuju si třeba, že před Erasmem jsem si říkal, co tam budu jíst, tak jsem byl ještě takový vybíravý. A ještě jsem tam dělal takový vtípek, že nejhorší je všude McDonald’s a naopak českou kuchyni zbožňuju. A vlastně jo, celkem vtipné, jak se to celé sedlo.

No, tak jsme se rozhodli studovat češtinu, cesta do Čech – bylo to do Brna už konkrétně?

Vlastně napřed jsem byl na Erasmu v Brně půl roku a potom jsem tady po tom Erasmu furt hledal nějaké cesty, jak se vrátit. Tak jsem měl nějakou stáž na Masarykově univerzitě v Brně a postupně jsem tam neustále hledal nějaký důvod, proč se vrátit, a tím pádem jsem se tak nějak usadil. Po dokončení studia v Belgii jsem se potom přestěhoval už jako řekněme natrvalo a v rámci toho jsem pak začal působit někde na univerzitě jako lektor.

Čeho?

Nizozemštiny právě. Takže jsem tam měl studenty nizozemštiny, takoví lidi existují – Češi a Slováci, kteří hledají asi nějakou cestu do Holandska převážně. Tak tam byli zklamaní, že narazili zrovna na Belgičana.

Ne, ne, ne.

A vlastně jo. Potom jsem si říkal, že jsem asi fakt špatný učitel. Myslím o sobě, že jsem dobrý třeba jako vedoucí, kouč a tak, ale učitel ne, protože mám k tomu takový přístup, že se ptám: „Jak to, že to nechápete?“ Což učitelé nemají rádi slyšet. A vlastně si myslím, že celý školství je podfinancované, řekněme, tak jsem hledal něco lukrativnějšího.

To chápeme. A tak to nějak pokračovalo.

No dobře, a jak to potom pokračovalo dál?

No potom jsem… Co bylo lukrativnější?

Lukrativnější, jakože v té době jsem měl nástupní plat v takovém beztvárném korporátu 25 000 Kč hrubého, takže lukrativní.

No a počkej, počkej, pojďme si to zasadit do nějakého časového období, protože to vlastně nevíme vůbec.

Myslím si, že je to rok 2013, kdy jsem začal pracovat.

2013?

2013 korporát nejmenovaný.

Nejmenovaný korporát a tam vlastně hledali lidi, kteří jsou z nizozemštiny, což jsem já. A začal jsem tam dělat něco, opravdu si to představte, jako ve filmech amerických, jak se tomu říká, ten cubicle, jo? Měl jsem asi metr na šířku a zvedal tam telefony od rozhorlených Nizozemců, kteří hledali svou výplatní pásku někde v systému a nemohli ji najít. A to byla moje role.

Super.

To bylo právě super. Bavilo mě to. Vždycky jsem říkal, že je to jediná práce, kde mě platí za to, abych mohl vyhazovat Nizozemce.

To je něco jako zkotí Angličané, jo?

Konečně jsem to vrátil.

Přesně tak.

A vlastně na celém oddělení byli sami lidé jako já, filologové.

Tam jsi byl většinou?

Ne, ne, tam jsem byl jediný. Sami byli filologové, takže nikdo neměl úplně ty technické znalosti, ale všichni jsme pracovali s Oracle databází, zadávali data a už začínáte slyšet, jak to pokračovalo. Najednou jsem zjistil, že se z databáze dá i něco vytáhnout, což bylo v té době ohromné zjištění.

Ne, to je trochu přehnané.

A neustále jsem potom byl požádán, abych něco ukázal. Něco jsem si vygooglil, a následně se to dalo udělat v Excelu nebo v Oracle. Tak se to stalo mou každodenní náplní a už nic jiného jsem nedělal – a už to vedlo svůj vlastní život.

Jak dlouho jsi dělal toho „Extractora dat z Oracle“?

To jsem dělal asi rok a půl, myslím.

Pak jsem byl povýšen z administrátora na HR datového analytika, což bylo mimochodem velmi zajímavé. K tomu bych se někdy chtěl vrátit. V podstatě tam člověk viděl mzdy, což bylo zajímavé sledovat, člověk se v tom trochu dokázal orientovat, samozřejmě bez porušení čehokoliv.

I tam byla například hodnocení, jestli lidé jsou talentovaní nebo netalentovaní zaměstnanci, což bylo také zajímavé sledovat.

A byl jsi ty talentovaný?

To jsem neměl přístup, protože to bylo v rámci brněnské pobočky, takže jsem viděl všechno, ale ne brněnská data.

Bylo zajímavé, že jsem dělal jednu analýzu, jestli talentovaní lidé chodí častěji na placené školy, jestli firma do talentovaných více investuje. Měl jsem kontrolní skupinu a data. Z toho vylezlo, že v čem byli ti talentovaní lidé opravdu speciální, bylo to, že častěji odcházeli.

Takže vlastně nechceme talentované lidi v korporátu.

Právě to byl ten bias. Je důležité se podívat, co vám data říkají. Message byla, že lidé, kteří byli označeni jako talentovaní, byli skutečně talentovaní a kvůli tomu odcházeli častěji, protože měli více příležitostí. Lidé, kteří nebyli na seznamu, tolik příležitostí neviděli nebo si nedocenili svůj vlastní potenciál a zůstávali dál. To bylo celé zajímavé.

Oblast HR analýz je celkem zajímavá, ale nebyla to perspektivní firma pro mě. Tak jsem prošel dalšími korporáty a říkal si, že to stačilo. Nevyhovovalo mi, že když něco chci změnit, jsem tam jako malá kreveta ve velkém moři bez pravomoci cokoli změnit.

Velmi mě oslovila nabídka jít pracovat do tehdejší Intelligent Technologies.

A jo, the rest is history.

Ještě než skočíme k Indexu a k tomu, co tam za poslední roky děláš, hrozně mě zajímá, my jsme teď během povídání změnili tvoji kariéru z cesty soudního tlumočníka na datového analytika, BI konzultanta. Jak jsi to vnímal? Bylo to tak, že když jsi začal analyzovat data, bylo jasné, že to je to ono, a že zapomeneš na školu a původní kariéru? Nebo to šlo plynule?

Pamatuju si, že jsem chtěl studovat češtinu i proto, že jsem měl sen pracovat pro Evropský parlament. Nevím, jak jsem k tomu přišel, ale v Belgii máme blízko díky Brusselu, strašáku všech Čechů. Volba češtiny byla i proto, že jsem chtěl mít nějakou kompetitivní výhodu – kdo mluví česky a nizozemsky, takových lidí není moc.

I v první firmě jsem absolvoval evropské zkoušky pro Evropský parlament – šílené výběrové řízení. Představte si nejhorší výběrové řízení svého života vynásobené pěti. Bylo to velmi náročné. Pochlubím se, že jsem se dostal na konec výběrového řízení – z asi 800 uchazečů se 16 dostalo na tzv. výběrový seznam, ze kterého evropské instituce čerpají zaměstnance. Byl jsem číslo 16, tak jsem se těsně dostal, byla obrovská euforie po roce a půl. Cítil jsem se jako hrozný frajer, paráda, a pak se mi už dlouho nikdo neozval.

Dokázal jsi to, jsi na seznamu, třeba se to ještě jednou ozve.

Myslím, že asi o šest let později jsem dostal ztracený e-mail, jestli je můj e-mail platný a mám zájem. V té době jsem hodně přemýšlel, jestli je to ta budoucnost, navíc jazykověda je sice velmi v kurzu díky LLM-kám, ale není úplně future proof.

Pamatuju si, že jsem v té době hodně obušil Excel, VBA, a říkal jsem si s kolegou z IT oddělení, že mi chybí znalost SQL. Kolega se na mě podíval a řekl: „Ty umíš jazyky, to je prostě jazyk jako každý jiný.“ To mi změnilo pohled. Do té doby jsem si myslel, že nejsem technický člověk, nemám základy matematiky ani programování, ale tohle mě hodně inspirovalo.

Krásný příběh, ale teď bych se vrátila zpět k Intexu.

Takže v jakém roce jsi se domluvil s Intelligent Technologies, respektive Indexem?

To byl rok 2020. Intelligent Technologies, nyní Index, tehdy byla ještě celkem malá firma, asi patnáct lidí, měli jsme kancelář na Vlachovické ulici, na kterou rádi vzpomínáme. Nastoupil jsem v roce 2020, tedy za těžkého covidu.

Ze začátku jsem měl radost, že na rozdíl od korporátu se tam přistupovalo rozumně, že jsem mohl vůbec chodit do kanceláře. Byl jsem tehdy malý dítě, pořád jsem malý, ale čerstvě, a to mě ze začátku velmi nadchlo. Pak ale o měsíc později zákaz nikam chodit, ale naopak si pamatuju, že v té době třeba lidský faktor byl mnohem větší než v korporátu. Tam jsem seděl vedle někoho úplně blízko a přístup jednatelů, Radima a Luboše, byl hodně osobní, i když jsem seděl jinde.

Pamatuju si třeba, že měli firmní akci, což byla v té době skoro akce století – online LAN party pro patnáct lidí. Každý si instaloval nějaký program, office manažerka roznášela brambůrky a pivo po městě, samozřejmě s rouškou.

Jen abych říkal, že když člověk dělá osm let v beztvárných korporátech (trochu přeháním), tak tento kontrast je obrovský.

To mu rozumím, to tě potom práce víc baví, když i tým tě baví.

Na začátku jsem měl ale pocit, co tam vlastně dělám. Cítil jsem tlak, jako kdybych tam nepatřil. Nejsem úplně nejvíc technický člověk, spíš ten byznysový. Bylo velmi těžké dostat se přes syndrom podvodníka.

Až příchodem větších zákazníků, korporátních, jsem si říkal, že to by mohlo být něco pro mě.

Co jsi tam tedy dělal?

V první řadě jsem dělal něco málo pro Oriflame – radil jsem, jak přistupovat k vizualizacím, jak věci lépe zobrazit. Představte si opravdu velké prezenční tabule s tolika čísly, že nevidíte žádné číslo.

Později jsem měl asi 10–15 zákazníků, a pak na jaře 2021 nás z čistého nebe kontaktoval Dr. Max, že chce spolupracovat.

Tam se to trochu vymklo kontrole.

Jak se to vymklo kontrole?

Měly to být drobné konzultace k zavádění Power BI, protože Dr. Max podnikl velkou migraci do Microsoftního světa – Azure a Power BI. V Intexu jsme měli odborníky na Power BI, kteří uměli radit v zavádění nástroje a úspěšné adopci.

Z počátku to mělo být jen pár dní v měsíci konzultací.

Jak přesně začala spolupráce s Dr. Maxem?

Vidět tam náš obchodní proces bylo hezké. Jednatel Radim to fakt umí, já tomu úplně nerozumím, jak to funguje a jak se zákazníci dostávají k nám. Mimochodem, nedávno jsme měli výběrové řízení u fintechu v Hongkongu, kde chtěli Power BI a Amazon Web Services. Napsali jsme jim, že AWS neděláme, což se jim velmi líbilo. Byla to lest.

Řekli jsme, že budeme dělat Microsoft Fabric, což je nový nástroj Power BI, který spojuje Data Engineering s front-endem. To se jim líbilo. Měli jsme pak obchodní call v angličtině a vypadali jsme dobře před kamerou. CEO se tam představil, řekl: „Thank you for adding the color to this conversation,“ což bylo velmi zajímavé.

Obalování věcí, aby t…

Text přepsaný do spisovné češtiny, s veškerým obsahem zachovaným:

Znělo to nádherně, úplně všechno. Ano, ale bylo to velmi zajímavé a my jsme věcně odpovídali na otázky a měli jsme z toho takový rozpačitý pocit. Říkali jsme si: „Ty jo, my vůbec nevíme,“ ne že bychom nevěděli, jestli odpovídáme správně, ale jestli vůbec mluvíme stejným jazykem. Vůbec netušíme, kdo to jsou za lidi, jestli tomu rozumí. A ještě přes kameru – hrozně bizarní zážitek. A teď, měsíce předtím, mi volala kolegyně, aby se mě ptala na toho nového zákazníka, protože jsem byl u výběrového řízení a chtěli vědět, co o tom vím. Samozřejmě následovaly další demo prezentace a podobně, a nakonec jsme zakázku získali.

Pořád nechápu, jak se to stalo. Něco umíme, nechci být falešně skromný, ale když se k tomu vrátím, myslím, že to bylo i s tím Dr. Maxem. Pamatuji si, že jsme o tom mluvili a ptali jsme se: „Proč zrovna my?“ Samozřejmě pánové a kolegové, kteří tam byli déle než já, si stihli vybudovat pověst, máme nějaké renomé, a to i díky Microsoftu. Máme výborné vztahy s Microsoftem, a když Microsoft zjistí, že velká firma chce zavést Power BI, je v jejich zájmu, aby tomu někdo pomohl, aby to dopadlo dobře. A právě na doporučení Microsoftu se nám dostal Dr. Max. Musím říct, že se jedná o Dr. Max BDC, což je důležité zmínit – je to centrála. Dr. Max je firma, která působí v šesti zemích, a centrála je v Praze, kde je skupina, která zastřešuje lokální entity.

Řekl bych, že – nevím, jestli je to úplně objektivní, ale takové je mé vnímání – Dr. Max je poměrně decentralizovaný, hodně oproti jiným korporacím. Země mají poměrně silnou nezávislost. Možná se to mění, ale v té době to rozhodně byla pravda. Centrála je méně zkušená než třeba česká pobočka. A tak se k nám dostali, a když jsme se začali věnovat Power BI, najednou jsme si říkali, že i když mají velké jméno, je to vlastně zákazník jako každý jiný, s úplně stejným problémem.

Najednou jsem stál ve dveřích Dr. Maxu, Luboš mě tam vyslal, abych začal pracovat na projektu. Co jsem tam viděl? Co byla první věc, u které jsem si řekl: „Wow, tohle bychom mohli zlepšit?“ Tak potřebuji zmínit dvě věci.

Zadruhé, tam jsem působil spíše jako projektový manažer, trochu víc po boku naší velmi chytré architektky, jak jí nazvu. A to je podle mě něco, co jsem se naučil ve své kariéře – zní to hrozně jednoduše, ale když chytří lidé mluví a říkají ti něco, tak je potřeba poslouchat a dělat to, jak oni říkají. Zní to jako samozřejmost, ale každý den se divím, jak málo lidí tohle opravdu umí. Takže naše architektka říká, já to přetlumočím, beru si to k sobě a snažím se to zavést. To je první věc, abych to usadil.

Druhá věc je, že tam probíhala velká migrace z UBI na Power BI. Mnoho věcí už existovalo, jen se převádělo na novou platformu. V první řadě jsme teda netvořili nové věci, spíš jsme dohlíželi na to, aby měli správnou správu (governance) a monitorování celého prostředí. Až později jsme začali něco tvořit konkrétně pro Srbsko, což byl takový kulturní zážitek. Zaváděli jsme tam reporting pro srbské lékárny.

Dr. Max Srbsko je relativně malý trh, stále roste, stejně jako celá skupina Dr. Max. Tehdy to bylo asi 200 lékáren, které si ráno otevřely krám, podívaly se, kolik prodaly nebo poskytly služeb. Takže nějaká inventura, základní reporty, třeba podíl privátních značek, což je pro ně zajímavé. Tady musím ještě zmínit, že náhoda tomu chtěla, že moje manželka je farmaceutka, což Luboš a Radim vůbec nevěděli. Když mě tam občas viděli, protože jsem tam jezdil za ní, tak jí její šéfka ukázala dashboardy a říkala: „Podívej, jaké blbosti to tady píšou, a co ty vůbec děláš?“ Znáte to. A to mi hodně pomáhá v byznysu – hledat v lékárnách to podstatné. Nechodíte do lékárny jenom koupit antibiotika nebo si je vyzvednout a k tomu chtít kartáček na zuby, i když právě tahle komercializace lékáren jde tím směrem.

Každopádně takový report děláme, aby z toho měli i lékárníci něco užitečného. Takže ten inventurní report pro srbské lékárny byl takovou první vlaštovkou projektu s Dr. Maxem.

Pak jsi říkal, že to hodně narostlo a díky tomu zákazníkovi vyrostl i Intex. Dá se to tak říct? Určitě. My jsme s tím projektem rostli, ale není to jediný růstový zákazník. Je to teď suverénně náš největší zákazník, ale jsme si velmi vědomi toho, že nechceme být závislí na jednom zákazníkovi. Říkáme tomu riziko, protože CEO se kvůli tomu špatně vyspí. Snažíme se tomu vyhýbat a nevytvářet nezdravou situaci ani z hlediska zákazníka. Není úplně dobré, když firma stojí na externích konzultantech, což však není náš případ.

Záměrně tedy náš růst, o kterém teď mluvím, se snažíme brzdit, aby byl přirozený a lineární v celé firmě. Začali jsme tam třeba půl člověka měsíčně a během tří let to vyrostlo na devět lidí, co víceméně na plný úvazek dělají pro Dr. Max.

Zpočátku jsme dělali governance Power BI, nyní děláme jak tuto správu, tak i vývoj Power BI – tedy tvorbu modelů, reportů a podobně. Paradoxně, i když to začalo Power BI, teď největší část tvoří datové inženýrství, kde máme pět datových inženýrů, kteří vytvářejí různé pipeline a datové sklady.

Mě tam pořád zajímá nějaký bizár, protože jsi nás na začátku nalákal, že jich bude. Řekl bych, že třeba v datových skladech vidíme, že náklady často vyletí kvůli něčemu, co vůbec nechápeme. Transformace běží. Pak se podíváte na to, co to je, a zeptáte se např. Poláků: „Potřebujete tuhle tabulku, co to je? Nikdy jsem to neviděl.“ Řeknou: „Tady to běží asi hodinu denně, stojí to, ale nepoužívám to.“ Další: „Já také ne.“ A po třech e-mailech to prostě vypneme. Někdo z nás neví, co to dělá, tak radši to nepustíme.

Takto zjišťujeme, že až 60–70 % objektů v některých instancích datových skladů nikdo nezná a neví, k čemu jsou. To je riziko přechodu do cloudu.

Další bizár je známý fenomén neustálých migrací. Nemluvím jen o Dr. Maxu, ale mám pocit, že někdo má nutkání, že když nějakou technologii používají dva roky, tak příští rok musí začít migrace na něco nového. Nepochopil jsem to a myslím, že mnoho firem trpí touto nemocí. V datovém světě fungují trendy a hype, a proto je potřeba mít nutně GCP, protože je to hrozně cool.

Pamatujete, jak se mluvilo o big data? Big data sem, big data tam – nakonec to skoro zmizelo, jako uměle vytvořený marketing softwarových firem. Někdy to na mě působí právě takhle.

Nebo jsme měli podcast s Fischou, který říkal, že mnoho lidí, co pracují s daty, vlastně dělají projekty pro své CV, ne pro dobro zaměstnavatele nebo zákazníka. Já tomu říkám syndrom „většího klobouku“. Viděli jste film Piráti z Karibiku? Tam je scéna, která podle mě vystihuje korporátní svět. Hlavní postava je kapitán a pak si přivlastní další loď. Námořník k němu přijde a říká: „Kapitáne, teď, když máš dvě lodě a větší klobouk, měli bychom ti říkat komodor.“ To podle mě vystihuje mysl na vysokých manažerských pozicích; otázku, k čemu je mít dvě lodě a větší klobouk. Ten růstový mindset je tedy hodně patrný – co z toho máme.

Mimochodem, rád bych se vrátil k projektu samotnému. Jeden z prvních úkolů bylo nastavit reporting pro lékárny v Srbsku. Předpokládám, že to bylo úspěšné, když projekt pokračoval a rozrostl se. Co dalšího jste řešili?

Pak byla představa, a Dr. Max na to často jde koncepčně, že vezmeme to, co jsme vytvořili pro Srbsko, a aplikujeme to na další země – zejména Polsko a Česko. Tam však vznikl komunikační šum. Poláci řekli: „Takto to nechceme.“ A Češi o tom raději nechtěli vůbec mluvit, protože měli úplně jinou představu a přistupovali k tomu odlišně.

Je to takový hezký bizár – když otevřete hlavní report českého reportingu, který je technicky velmi podrobný a precizní, na první stránce je napsáno: „Vítejte v novém datovém skladu.“ Malichernost, ale už to pro mě něco říká – není to datový sklad. A když někdo přistupuje k reportingu s představou, že je to datový sklad, tak je něco špatně.

To neříkám, abych kritizoval kolegy, ale je to zajímavé sledovat. Reporty se používají, uživatelé jsou podle všeho spokojení, takže nemám důvod to kritizovat, ale je to opravdu zajímavé.

V Polsku si myslím, že existuje datový sklad, až na pár výjimek. V Polsku je však jiný problém – architekturu, jak to má fungovat, udělali úplně jinak. Dodnes tam máme technický dluh a narážíme na to, že naše rady ne vždy zákazník přijme ani nedokážeme přesvědčit o best practice, i když máme Microsoft Awards, certifikace, experty – pořád jde o lidi.

Trvá nějaký čas, než si zákazníka získáte, když jednáte s více zeměmi a různými business odděleními přes hranice.

Neberte mě špatně, naprosto chápu Poláky a jak k tomu přistoupili. Vše má svůj kontext a odůvodnění. Když ke mně někdo přijde s tím, že Power BI je špatný, budu k tomu kritický taky. Ale od té doby myslím, že jsme se posunuli – důvěra roste, vztahy se vybudovaly. Tři roky je dostatečně dlouhá doba, člověk se naučí polsky, dokáže s lidmi lépe souznít – a to je podle mě hlavní.

Teď jsou vztahy nejlepší, jaké kdy byly.

Co řešíte aktuálně? Máte nasazen reporting v Čechách, Polsku a dalších zemích?

V Čechách jsme nepracovali přímo, byli jsme tam pouze v konzultační roli. Je důležité zmínit, že to nejsme jediní dodavatelé BI. I v Polsku jsou dalších dodavatelů hodně. My jsme spíše governance dodavatel, máme za úkol radit ostatním BI týmům, jak přistupovat k některým věcem.

Současně jsme vývojový tým pro skupinová řešení, tedy řešení, která jsou stejná pro všechny země a jsou velmi oblíbená v daných zemích.

Aktuálně se věnujeme něčemu, čemu říkáme „order service“. Je to vlastně velká datová sada všech online objednávek celé skupiny. Vidíme tam, kdy byla objednávka vytvořena, jak procházela různými stavy – validace, zabalení, odeslání, vyzvednutí zákazníkem. Počítáme tam i různé úrovně služeb, třeba jak rychle zákazník dostane balíček.

Je tam mnoho komplikací – kvalita dat, jak vysvětlit lidem ve skladech, že je důležité používat přesné stavy. Není to lineární proces – balíček může být poslán, zrušen, vrácen zpět, odeslán znovu, atd.

Je to takové krásné hřiště, kde můžete vydestilovat use cases.

Práce na tomto projektu byla nejtěžší, protože je zde minimálně 20 use cases, a dlouho jsme se rozhodovali, který z nich budeme řešit jako první a který je nejdůležitější.

Byl to bolestivý proces i z naší strany – bojovali jsme s tím, jak to omezit, nastavit požadavky, jak s tím i zákazník pracuje.

Myslím si, že za poslední 2–3 měsíce jsme konečně vytvořili report, který víceméně ukazuje pravdu.

Byla to velmi obtížná práce, ale zároveň tam je obrovský potenciál přidané hodnoty.

Je dobré to zdůraznit bez nějakého přehnaného nadšení, ale to jsme si všichni velmi zvykli.

Pokud budete potřebovat další úpravy či podobné přepisy, rád pomohu.

Li, jsme všichni hrozně zvyklí na to, že pokud objednáš do půlnoci, ráno máš zásilku v Alza Boxu, a to je nějaký standard, který se nastavil. Rolik.cz funguje úplně stejně, kvůli quick commerce. A všichni jsme si na to hrozně zvykli a jsme zvyklí, ale až do takové míry, že jsme zapomněli na to, že to je opravdu…

A vůbec to nastavení kolem toho a ten back-end, když to řeknu obecně, znamená opravdu obrovský výkon těch daných firem. Ta laťka je nastavená tak vysoko, že to není jen tak, aby každá firma k tomu přistoupila a řekla „no jasně, to dokážeme taky“. Ale zákazníci to samozřejmě očekávají. A to je teď taková cesta, kterou my procházíme, abychom zjistili, co všechno k tomu potřebujeme, abychom dokázali zobrazit na Dr. Max.cz nebo obecně – když to teď objednáš, tak do tohoto data to tam bude.

Protože teď to tam není. To je nějaký závazek, co tam, když to tam dáš, musí být. Tak možná nás klidně více technicky provedeš, co všechno firma potřebuje, aby tohle fungovalo, co všechno specificky byste tam nacházeli.

Tak v první řadě je tam nějaká spolupráce s týmem, který nastavuje e-shopy. To už tam mají nějaký backend, ale já tomu velmi nerozumím, takže tady nedokážu úplně podrobně popsat. Ale aktuálně řešíme konkrétně Pick-up boxy, což jsou třeba ta místa, která znáte – jak se tomu říká česky? Výdajní skříňky. Výdajní skříňky.

Ráno jsem mimochodem viděl vtipný příspěvek na LinkedInu, kde paní, která měří 1,60 m, si stěžuje, že nedosáhne na balík nahoře. Ale třeba právě toto kazí ty statistiky, protože zásilka je doručena do toho Pick-up boxu a zákazník na ni má den či dva, než si ji může vyzvednout. Trvalo dlouho, než jsme od e-commerce IT týmu dostali data na jedno místo – ale ne kvůli jejich chybě, spíše kvůli projektovému řízení. A potom dlouho trvalo, než jsme si uvědomili, jak máme počítat čas doručení, co znamená od určitého stavu do určitého stavu. A každá země pochopitelně používá jiné stavy, takže to musíte procesně ladit a říct: „My opravdu potřebujeme, abyste používali tento stav, abychom pochopili, že je zásilka doručena.“ Z těch dat.

To už je velký proces – je potřeba sladit pět zemí, naštěstí Srbsko e-shop nemá, takže to trochu usnadňuje. Ale co není, může být. Nestručujme. Takže tohle je potřeba nastavit.

Sledujete i nějakou profitabilitu? Jaký typ dopravy, jaký typ doručení? Kolik vám to třeba přináší? To je náš produktový backlog, nebo roadmapa, jak bych to nazval. My nejsme jediní, kdo sleduje data – to je potřeba zdůraznit. Je to spíše skupinová iniciativa, jak ladit tyto věci mezi zeměmi a mít jednotný reporting.

To neznamená, že se nikdo na žádnou metriku nedívá, ale spíše jde o centralizaci ladění definicí. A pak jsme zjistili, že Pick-up boxy, respektive tyto položky, kazí čas doručení, a je potřeba je odfiltrovat. Máme nějaký číselník těch míst? Ano, rozumíte, že? A je to neustále tak, že jak vyřešíte jeden problém – procesní, technický – tak se hned objeví další, a objeví se jich víc. A hlavně to jsou věci, které vyžadují čas.

Nevím, jak toto řeší jiné firmy, zda tam není stejný zápas. Takže tam teď řeším, mě to hrozně baví a přijde mi to zajímavé. Je to jedna logická hádanka za druhou, a to mě na tom velmi oslovuje.

Zní to moc zajímavě. Já mám osobně s výdajními boxy blízký vztah, protože to je něco, co hodně řešíme v ClearMaps. Taky tam máme hodně bizarních situací, kdy nutně potřebujeme nastavit tisíce boxů, a pak zjistíme, že to vlastně vůbec není potřeba. Je to těžký s těmi boxy. Přesně tak.

Máte ještě nějaký další zajímavý projekt, nebo obecně quick commerce? Mě přijde hrozně zajímavý právě kvůli těm nárokům, které klade na to, aby to měl člověk v pořádku v tom baráku, aby mohl pracovat tak rychle. Takže mě to fascinuje.

Máš k tomu nějaký bizarní příklad, na který jsi narazil, něco, co vážně vysvětluje, proč něco nejde? Například konkrétně časy dodání – průměrný čas dodání balíčků. Co zní jednoduše, v praxi vůbec není jednoduché. Po všech problémech, které jsem popsal, jsme se dospěli k určité hodnotě, ale druhý den se podíváme znovu a ono to vyskočilo na dvojnásobek. Co se stalo?

Začali jsme to hledat a zjistili jsme, že jeden z dodavatelů, například Česká pošta, po našich prvních snahách vykomunikovat report, zjistil, že mají tisíce objednávek ve špatném stavu, a ty objednávky k včerejšímu datu uzavřeli. Najednou hodnota letěla nahoru. Pak jsme to zvládli upravit, a bylo to fajn.

Chci tím poukázat, že to je opravdu výzva – inovace procesů s dalšími datovými zdroji. Teď se pohybuji převážně v BI a e-commerce, ale zároveň je zajímavé, že jsme zapojeni téměř do všech funkcí firmy. Kolegové dělají něco pro supply chain, třeba replenishment, reporting, sledování skladovosti zboží. A zároveň finance, IT reporting, což je taky zajímavé vidět.

IT funkce by měla být „best in class“, jak se říká, ale zatím je to spíše „kouřová byla“, chodí bosa, ještě jsem se k tomu nedostal. V podstatě IT oddělení z hlediska BI a reportingu, když se zaměří na podporu ostatních funkcí firmy, tak v některých ohledech zaostává. Governance tam není dostatečná.

Třeba odhalujeme stovky Microsoft licencí, které nikdo nepoužívá, a přitom se za ně platí. Takové věci běžně řešíme.

Jasně, tedy jde o optimalizaci úplně všech oblastí.

Z toho, co říkáš, mám pocit, že jste tam dost vendorlocknutí. Nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Máme z toho hrůzu a rozhodně nechceme být ještě víc uzamčeni. Minulý rok jsme vyžádali zastavení růstu headcountu ze strany zákazníka, protože cítíme, že to není dlouhodobě udržitelné.

To je jeden krok. Kdo se snaží vytvořit vendorlock, tak tohle by neudělal.

Současně máme radost, že do BI oddělení ve skupině přišel nový vendor, takže týmy už sestávají z více vendorů plus interní tým pomalu, ale jistě roste.

Je to tedy hrozba a z jejich, i z našeho pohledu, protože také nechceme, aby jeden zákazník tvořil velkou část našeho obratu.

Mám spíš dojem, jak velký význam má dnes reporting a BI i v tomto světě. Mám pocit, že BI je poslední roky trochu opomíjený, nikdo jej moc nechce dělat.

Ano, hodně lidí se zajímá o interní jazykové modely, ale ve skutečnosti… jsme spíš v bublině.

Ale dobře udělaný reporting je základ modelové firmy, je to infrastruktura.

Totéž jsem ale hodně mluvil o našem atypickém zákazníkovi – doktor Max – kde už pomalu 50 lidí pracuje na BI.

Jinde máme spíše malé firmy, kde vidíme, že člověk musí neustále dokazovat přidanou hodnotu reportingu, což je podle mě správné.

Ideálně by BI oddělení, nebo člověk pracující s daty, měl neustále hodnotit: „Kolik mě to stálo?“

Měly by mít na první stránce cenovku, kolik to stálo – soudě podle toho, co report přináší.

A to by mělo být samozřejmostí, aby bylo jasné, zda to přidává hodnotu a zda se investice vyplatí.

U malých firem je to každodenní realita.

Někdy když člověk stráví 15 minut přípravou na schůzku a chce to fakturovat, nemusí být úplně příjemné to vysvětlovat, ale zároveň je to správné.

Myslím, že ten správný balans, který máme ohledně zákazníků, nám hodně pomáhá.

Když vidím jiné kolegy, jak pracují s menšími zdroji, inspiruje mě to přemýšlet, jak toto udržet férově.

Obecně reporting a BI… Já mám výhodu, že nejsem typický technický člověk, který tím prošel.

Je to vlastně jednoduché: mám data, super. To už může být složité.

Rozumím datům, OK, co to znamená?

Pak ale otázka, zda data jsou správná.

To je asi 99 % všech BI projektů – tam to většinou končí.

Mít správná data a rozumět jim je však k ničemu, pokud se na základě toho nečiní rozhodnutí.

Pokud se nic nedělá, pak je to jen akademické cvičení.

To mě hrozně štve, když vidím úsilí dostat to do bodu, kdy data něco říkají, a nikdo s tím nic nedělá.

A tam právě většinou končí mnoho projektů.

Mělo by to být začátek celé snahy.

Když pak některá akce proběhne, získám nová data a kontroluji výsledek.

Typický byznysový příklad je kontroling či reporting nákladů.

Náklady rostou, OK, víme proč, datové sklady jsou dražší.

Kdo to může ovlivnit? Bez pravomoci do toho zasahovat, nemá to smysl.

Proto je nutné, aby člověk, který to dělá, mohl s výsledky něco dělat a měl na to mandát.

Jinak je to pouze stres z rostoucích čísel bez možnosti změny.

Takže každá akce BI konzultanta by měla mít jasný use case a cíl, co chceme řešit.

To zde často chybí.

Určitě.

Já bych tady ještě využil příležitost k nezištné propagaci sebe sama: v Intex se snažíme být takoví, že když zákazník přijde s nápadem „chci si takhle prostřelit nohu“, tak mu říkáme raději „nedělej to“.

I když by to pro nás bylo lukrativní, nechceme to – nechceme dělat cokoli bez rozmyslu.

Snažíme se vždy najít zdravý rozum a jasný use case.

Typické je, že diskutujeme například o e-commerce datech a člověk říká „tahle data ještě potřebujeme“.

Já jsem ten, co brzdí a ptá se: „OK, představ si, že to tam máš, jsme v budoucnosti, vidíš tohle číslo – co s tím budete dělat?“

Pokud není žádná odpověď, jdu dál hledat ta data, kde je jasné, jaký bude mít přínos.

Dokud nevíme, jak zrealizovat akci a nemáme podporu managementu, nechceme plýtvat zdroji.

To je samozřejmost, ale je potřeba to opakovat a ukazovat zákazníkům zrcadlo.

Zákazník to chce dobře, chápu, že už je včas, že to chtějí rychle, ale otázka je vždy „Co s tím budete dělat?“

To je dlouhodobě naše výhoda.

To hezky popisuje úděl BI konzultanta.

Bavili jsme se, že děláš BI už deset let, ale z toho jsi přesně čtyři roky věděl, že děláš BI. Kdy nastal zlom?

Asi příchodem do Intexu.

Tam jsem i získal jisté sebevědomí.

Ne, že bych ho dřív neměl, ale mám vždy výčitky, že nejsem programátor a hodně jsem se naučil od chytřejších.

Není to pro mě přirozené.

Například máme mladého studenta z roku 2002, co dělá informatiku, a je vidět, že má k tomu blízko.

Pro mě je to dřina – napsat nějaký DAX, najít data.

Ale změnilo se to, protože jsem si uvědomil, že je to moje silná stránka – umím tlumočit jazyk mezi programátory a zákazníky.

Rozumím programátorům, protože něco podobného vydřel, a zároveň chápu zákazníky, protože nejsem do toho tak ponořený, abych ztratil kontakt s okolním světem.

To je právě datové tlumočení – víš, co chtějí, a víš, jak to přeložit technikům.

To si nyní užívám v Dr. Max, kde jsem produktový owner.

Zjistil jsem, že to je přesně to, co dělám i v Intexu – sbírám požadavky a kriticky přemýšlím o tom, co lidé chtějí a co jim to přinese.

To technicky přetlumočím, bez nutnosti ponořit se do detailů, na to jsou jiní technici.

To mě na tom teď hrozně baví.

Navíc práce s mladými lidmi (25–35 let), pro které je velmi důležité vědět „proč to dělám, k čemu to je, jaký má to smysl“.

To je smysl života.

V tom směru jsme na jedné vlně.

Chodím do práce, abych pomáhal zbavit se byzárů, aby věci dávaly smysl, aby to bavilo lidi.

To je úplně super.

No, Nielsi, myslím, že sice nenatáčíme video, ale z audiozáznamu všem posluchačům bude jasné, že to myslíš upřímně…

Jsem si jistý, že jsi opravdu nadšený do toho, co děláš, protože jsi říkal, že tě to hrozně baví. Na co se tedy těšíš v následujícím roce?

V následujícím roce si myslím, že pro nás je to teď spíše o ustálení týmu, který pracuje pro Dr. Max, kde vlastně jsem projekťákem a product ownerem. Ježišmarja, to mi naše Scrum Masterka neslyšela! Teď jsem to poměrně čerstvě převzal, nastavil jsem tam nějaký směr a velmi se těším, až budeme zase o kousek dál tím směrem. Takže tam si myslím, že nějaká velká revoluce asi nebude.

Potom interně do Intexu plánujeme další natáčení našeho podcastu Intex Insider, který mohu doporučit. Pokud vás tento díl bavil, myslím, že i naše podcasty vás budou bavit. Zdravíme všechny přátele Intexu! Podcast je k nalezení na YouTube, Spotify a na všech platformách, naučil jsem se to říct správně. Máme tam zajímavé lidi, zajímavé zákazníky a naše zaměstnance. Fungují tam jako moderátoři, takže se občas i já dostanu ke slovu, což je celkem fajn. Na to se tedy těším.

Z profesního hlediska jsou to asi hlavní věci. Naučil jsem se teď pracovat s Tabular Editor 3, což je vynikající nástroj pro správu Power BI velkých modelů, což byl nebo je můj denní chleba. Také si tam hrajeme s nějakou gitovou integrací, což je také něco, na co se těším. Microsoft to relativně nedávno umožnil, a tak pracujeme na pojmech, které mi zatím nejsou úplně známé, jako je branch strategy a pull requesty. Znovu jsem se ponořil do nějakého nového světa, a zároveň hledáme ten přínos – jedna věc je, že můžeme říct, že máme gitovou integraci, ale druhá věc je, jak nám to zlepšilo procesy.

Takže to jsou asi ty věci, na které se těším.

No, to zní skvěle, moc vám držíme palce a tobě děkujeme za rozhovor.

Děkuji moc za náš čas, Nilsé, a děkuji za pozvání. Mějte se hezky.

A to je všechno. Děkujeme, že jste doposlouchali až sem. Děkujeme také našim partnerům: Big Hubu, Intexu, Sasce, Bystrýtu, Colors of Data, Revolt BI, Good Data, Kebule, E-Marku, Karel Data Company a Datamindům.

Pokud vás zajímá víc, navštivte naše stránky datatalk.cz a přihlaste se k odběru našeho newsletteru.