Podcast

Dobrý den, mé jméno je Jirka Vicherek a vítám vás u nového dílu Data Talku. Dnes je to opět speciál, tentokrát však trochu můj osobní. Chci se totiž poprvé do éteru vyspovídat ze své intelektuální fascinace. Tato fascinace je spojená s tématem dataismu. Právě tento filozofický směr mě totiž do značné míry přivedl k produkci Data Talku a datameš meetupů.

Nápad na tuto epizodu vznikl díky Datamesh12 pořádanému BigHubem, tedy prvnímu datameši kompletně v angličtině. Tam nám na poslední chvíli odpadl speaker a já jsem se rozhodl to vzít na sebe. V takových situacích totiž cítím takzvaný bájný „extreme ownership“. Dlouhá historie krátce řečeno: během patnácti minut jsem při registracích, s pomocí Michala, Google Images a generativní AI, naklikal svoji vlastní prezentaci. A jak vám asi došlo, ta prezentace byla o dataismu.

Dataismus? Vy opravdu nevíte, co to je? To mě vůbec nepřekvapuje. Překvapilo mě to totiž úplně zásadně právě na tom datameši. „Překvapilo“ je slabé slovo, byl jsem v šoku. Ze čtyřiceti lidí v místnosti znalo tento termín pouze pět, což představuje pouhých 12,5 % místnosti plné datových profesionálů. A co bylo na večeru překvapivé, protože to nikdo neznal, byla fantastická funkčnost té prezentace.

Právě proto točím tento speciál: myslím si, že o dataismu by mělo vědět co nejvíce lidí a datových profesionálů bezesporu. Než vám ale o dataismu začnu vyprávět, chci vás varovat – tento speciál je opravdu osobní. Toto téma miluji, zabývám se jím už dlouho, myslím si, že mám v něm dostatek znalostí a vhledu. Jsem hrdý na své informační zdroje a na roky cizelovaný kurátorský systém různých technologických zdrojů a novinek, které konzumuje.

Na druhé straně však musím narovinu přiznat svůj disclaimer: mám absolutně nulové akademické znalosti, téměř žádné vědecké a velmi povrchní obecné technologické znalosti této velmi komplexní a odborné problematiky. Budu také zmiňovat několik děl, většinu z nich vlastním a mám ve své knihovně, avšak až na Homo Deus jsem žádnou z těchto knih nikdy nebyl schopný dočíst do konce, což je pro mě velmi typické. Neberte mě proto prosím za slovo. Spíše to berte jako snahu vás inspirovat u kávy, protože právě o to se teď pokouším.

Dataismus je vlastně nějaké paradigma, které nahlíží na svět kolem nás, na celý vesmír, jako na čistě datové toky, na komplexní systém informačních toků. Poté jakýkoliv objekt, entitu či fenomén v tom systému analyzuje a hodnotu mu přisuzuje podle toho, jak do toho obrovského informačního systému přispívá, jak pomáhá zpracovávat a získávat data.

Pojem dataismus jsem poprvé zaznamenal díky mému zcela nejoblíbenějšímu současnému mysliteli, s nímž v mnoha věcech velmi nesouhlasím, a to je Yuval Noah Harari. Jeho prvotina je kniha Sapiens, která mě úplně učarovala. Nejdříve vám o ní něco řeknu, protože je zásadní. Myslím si, že nejen pro mě je myšlenkově velmi zajímavá.

Harari je historik, který se dívá na to, co nás činí Homo sapiens, druhem, který zde dnes vládne, vybudoval civilizaci a je nyní schopen manipulovat evolucí a vytvářet superinteligentní stroje.

Dívá se na to, co se dosud stalo: my jsme opravdu vystoupali na vrchol potravního a mocenského žebříčku. A první šokující myšlenka, kterou jsem si uvědomil, je to, že mnohé věci, které považujeme za naše, za lidské, skutečně lidské jsou, ale nejsou tím rozhodujícím důvodem, proč máme elektrická auta či splachovací záchody. Tyto věci zde byly už díky jiným druhům lidí, typicky Homo neanderthalensis, neandertálcům, s nimiž jsme se do jisté míry křížili, což je ale jiný příběh.

Každopádně sapiens se stal dominantním druhem nad ostatními druhy z jednoho prostého důvodu – a nebyla to inteligence. Archeologické nálezy totiž ukazují, že individuálně jako jeden jedinec mohli mít neandertálci možná dokonce větší kognitivní schopnosti. Měli stejně komplikované nástroje, společenské struktury a věřili v posmrtný život, měli tedy první kulturní aspekty.

Ale to, co skutečně učinilo sapiens dominantním druhem, byla jeho schopnost organizovat se ve velkých skupinách. Zatímco ve stejné době máme u neandertálců sídliště o maximálně 150 lidech, u Homo sapiens se objevují tisícové tábory a prvotní města.

Harari v knize Sapiens argumentuje, že schopnost komunikace, konkrétně vytváření symbolů, myšlenek, idejí a velkých příběhů, je tím klíčovým prvkem úspěchu našeho druhu. Právě tato schopnost nám umožnila organizovat se ve stále větších a větších skupinách.

Je to vlastní paradigma, jak na svět nahlížet. Harari dále sleduje vývoj globalizace a tvrdí, že právě tyto myšlenky nám umožnily obchodovat, vytvářet vzájemnou důvěru mezi cizinci, sdílet informace a zboží, díky čemuž jsme se stali hlavním druhem.

Dále dějiny lidstva vnímá jako schopnost organizovat se a vzájemně inspirovat k něčemu velmi abstraktnímu a vlastně nereálnému. To, co vyzdvihuje, jsou výtvory naší společnosti, kultury, nás samotných, které ale ve skutečném světě existují jen skrze naši víru.

Typickým příkladem jsou peníze – pouhé papírky versus hodnota, na níž se domlouváme a kterým věříme. A pokud tomu tak není, vzniká hyperinflace.

Firmy, které vnímáme jako reálné entity, jsou ve skutečnosti legální konstrukty, soubory na papíře či v jedničkách a nulách, avšak mají reálnou moc, mohou zaměstnávat či propouštět lidi, ovlivňovat politiku a mít vlastní agendu.

Tyto konstrukty jsou dvojsečné zbraně a je vždy vhodné si připomínat, že jsou vytvořeny k lepší organizaci napříč společností a v případě potřeby je lze přepracovat. Nejsou fyzikálně ani biologicky dané, jde o náš „software“.

Tato myšlenka mě velmi nadchla. Rád říkám, že Sapiens je nejzásadnější kniha, pokud jde o mé sebevědomí, především to profesní.

Mám to štěstí, že se vědomě obklopuji naprosto brilantními a skvělými lidmi, takže trpím imposter syndromem, a dlouho jsem v sobě neviděl v komunikačních schopnostech a společenském vlivu žádnou skutečnou vnitřní hodnotu.

Po přečtení Sapiens jsem však zjistil, že pro naši civilizaci není žádná hodnota tak důležitá jako schopnost organizovat se a vytvářet důležité či nové koncepty, myšlenky, ty sdílet a následovat.

To mě velmi povzbudilo a od té doby se nestydím za svou specializaci – mezilidskou komunikaci a šíření nápadů.

Ve své druhé knize Homo Deus s podtitulem Krátká historie budoucnosti Yuval Noah Harari používá termín dataismus, což je jeho odpověď na to, co asi bude další paradigma.

Celá kniha Homo Deus totiž reflektuje, že humanismus – paradigmatu dívání se na svět skrze člověka jako zdroj smyslu všeho – začíná ztrácet význam, nepřináší uspokojivé odpovědi na nové jevy ve složitém světě a tyto jevy nepopisuje.

Harari uvádí, že humanismus, který nás dovedl přes 20. století a začátek 21. století, se rozpadá a přestává dávat smysl.

Dataismus je jednou z alternativ, jak nahlížet na svět.

Důležité je zmínit, že stejně jako jsem byl nadšený a povznesený ze Sapiens, Homo Deus mě dostalo do poměrně silné deprese.

Důvodem bylo právě to, že v knize zabíjí humanistické ideje, které jsem do té doby zastával a nesl jako vlastní vlajku.

Vždycky jsem tíhnul k humanitním oborům – studoval jsem právo a mezinárodní vztahy, koncept lidských práv jsem považoval za zcela zásadní, téměř mantra.

Zúčastnil jsem se i modelu OSN a hodně jsem studoval a argumentoval v oblasti lidských práv, byl jsem do toho hluboce investovaný – tedy „skin in the game“.

Homo Deus bylo jako strhávání roušky.

Harari tam vysvětluje, že pokud nadále budeme vnímat lidskou mysl a vůli jako něčím drahocenným, jako zdrojem absolutní pravdy a smyslu, jak to dělá humanismus, což můžeme vyložit tak, že voliči v demokracii vždy dobře vědí, co je pro ně nejlepší, a proto volí toho nejlepšího zástupce, tak už takto svět redefinovat není možné.

Vidíme totiž i v ekonomice a tržních mechanismech, že zákazník je králem, určuje, co je na trhu, a tím je alfa a omega ekonomiky.

Obdobně v umění – lidé definují, co je umění, není to ani bůh ani náboženská kritéria, ale každý má svůj individuální pohled.

Individualismus a humanismus jsou širší koncepty, ale v dnešní době platí, že nelze nadále nahlížet na lidskou mysl jako na černou skříňku, kterou nelze ovlivnit.

Dnes už do ní můžeme vidět, dokonce víme, jak některé její části ovlivnit.

Obracím se tady k vám, datovým profesionálům – mnoho práce v marketingu, prodeji a dalších oborech ukazuje, jak informační manipulace může měnit či vylaďovat chování lidí a organizací.

Zdá se, že naše schopnost manipulovat lidskou myslí poroste, a s tím i naše technologické, biotechnologické a biologické nástroje budou stále sofistikovanější.

Naše porozumění mozku, pozornosti a chování lidí se bude zvyšovat; to nás však udělá mnohem lépe zranitelnými a „hacknutelnými“.

To vše rezonuje s touhou i snahou o regulaci velkých technologických společností a internetu obecně.

Na tom Harari právě staví svůj argument: nemůžeme nadále konceptuálně škrtat svět, kde jednotlivci jsou zdrojem unikátní pravdy, jsou neovlivnitelní a je třeba je tak brát.

Tento přístup je totiž nereálný, nedává nám šanci vystopovat rizika.

A pro mě jsou to skutečná obrovská rizika, která společnosti a civilizaci hrozí: riziko, že naši mysl někdo „zhackne“.

Myslím tím vztah se sociálními sítěmi, konzumací informací, přetížením informacemi, neustálými notifikacemi a kontextovým přepínáním.

Toto již nyní výrazně ovlivňuje naše chování a jsme teprve na začátku této exponenciální změny.

Právě koncept dataismu nabízí funkční, vysvětlující a fascinující pohled.

Harari v závěru Homo Deus tvrdí, že dataismus představuje novou etapu vývoje lidstva, kdy data a algoritmy jsou stěžejními prvky ekonomického, politického i sociálního systému.

Najednou to už není člověk a jednotlivci, ale data a algoritmy, které jsou těmi středobodem, gravitujícími body zájmu.

Je důležité dodat, že termín „dataismus“ má dvě roviny.

Jedna je filozofický směr s určitým hodnotovým nábojem, jehož zastánci naleznou v dataismu význam, zatímco řada filozofů a myslitelů proti této formě ostře bojuje.

Yuval Harari je jedním z těch, kdo hledají jiné paradigma, které stále drží člověka ve středu dění.

Je totiž obrovské nebezpečí, pokud člověk ve středu nebude – co s člověkem pak bude?

Z pohledu čistého dataismu jsme jen biologický procesor, což je však z mého úhlu pohledu i velmi unikátní a úžasný procesor.

I z datového hlediska, a ve spolupráci s technologií v podobě systémů člověk-stroj (man-machine systems), jsou výsledky lepší než samostatné stroje nebo lidé – jako ve známém příkladu s Garry Kasparovem, který řekl, že nejlepší je hráč šachu se strojem, který porazí jak čistý stroj, tak čistého hráče.

Na jednu stranu tomu věřím, na druhou si však myslím, že emoce a smysly a reálný svět mají ještě jinou informační a datovou kvalitu, kterou dosud nedokážeme a možná dlouho nebudeme schopni digitálně plně simulovat či zpracovat.

Tato hodnota sama o sobě je jiná.

Jinými slovy, já se přes „prisma“ dataismu snažím nahlížet na svět a fenomény, což je velmi užitečný a smysluplný způsob pohledu.

Na druhou stranu vnitřně hledám hlubší smysl a pořád věřím, že lidé jsou tou fascinací, že vše vychází z naší zvědavosti, unikátnosti a touhy po smyslu.

I nejnovější pokroky v umělé inteligenci vnímám jako nástroje, přirovnatelné k ohni, kolu nebo řeči.

Spíše v nich vidím nebezpečí, že je nezvládneme a způsobíme si škodu, třeba jako když malé děti dostanou do ruky nůž.

Přirovnávám to k situaci, kdy máme velmi ostrý nůž – jeden z nejostřejších, jaký známe, který podstatně zrychlí či umožní nové inovace, ale zároveň může dojít k úrazu, protože ještě nejsme na to všichni připraveni.

Proto je důležité si stanovit pravidla užívání tohoto „nože“.

Pro mě tedy představuje větší riziko než superinteligentní entita, která nás zotročí, spíše riziko nástroje – nechat nůž ve špatných rukou.

V tuto chvíli jsou to spíš otázky společenských, ekonomických a geopolitických změn, které AI přinese – například rychlé propady a nárůsty, změny mocenských uspořádání – a to mě vrací k dataismu, který tyto změny velmi dobře vysvětluje.

A konečně, kdy jsem o dataismu vlastně poprvé slyšel? Bylo to mnohem dříve, než jsem začal číst Homo Deus.

Bylo to díky úžasným lidem, se kterými jsem tehdy měl tu čest… (text končí nedokončeně).

Tímto způsobem je text přepsán do spisovné češtiny, přičemž jsou zachovány všechny informace, význam i obsah bez vynechání či zkracování.

Jedná se o událost, kterou si můžete najít na internetu, je to jeden z takových momentů, na které budu vzpomínat do konce života. Ve Venusi ve Švehovce 19. března 2015 jsme s Vojtou Ročkem, Adamem Douškem a Adamem Hrubým pořádali akci, která se jmenovala Metacamp.

To byl Metacamp, to bylo ještě meta, ne before it was cool, to je meta when it was cool, tak jsme to dělali. Podtitul akce byl „Temná vize budoucnosti“ a šlo o velmi dystopické okénko do toho, co jsme tehdy nejvíc futurologicky sledovali. K nalezení je to na metacamp.cz. Každopádně já jsem tam byl v roli moderátora, moje žena Iris se spolu se svou kamarádkou Zdeničkou starala o bar. Tři hosté sdíleli své vize budoucnosti: Vojta Roček, který hovořil o autonomní dopravě a elektrifikaci aut; druhý byl Filip Doušek, jenž mluvil o konci národních států, respektive o tom, jak hodnoty a funkce, na nichž jsou národní státy postaveny, v čase ztrácejí význam.

Filip poukázal na to, že národní státy nejsou schopné zajistit bezpečnost, protože se dnes diskutuje o kybernetické bezpečnosti, biologické bezpečnosti, o chytrých virech a podobných věcech, a státy na to nejsou přizpůsobené. Také upozornil, že státy jsou vysoce teritoriální, ale geografická poloha začíná být čím dál méně důležitá. Mnoho služeb zajišťují digitální platformy a podobně. Byly to zajímavé přednášky.

Nejdůležitější pro naši diskuzi byla ale určitě ta od Adama Hrubého. Adam si přinesl vytištěný esej nazvaný The Black Stack. The Black Stack je esej Benjamina Brettna, který byl v té době největší hvězdou intelektuální a technologické sféry ve Francii. Ukázalo se, stejně jako mnohokrát předtím i potom, jak vizionářský Adam Hrubý je a jak dokonale dokáže zachytit věci, které budou aktuální a zajímavé až několik let do budoucna.

Adam tentokrát trefil přesně. Esej The Black Stack od Benjamina Brettna později vyústila v knihu The Stack on Software and Sovereignty, tedy „Stack o softwaru a suverenitě“, což vzbuzuje zvědavost, že půjde o zajímavou knihu.

Benjamin Brettn je filozof technologie, který propojuje cloud computing s globalizací výpočetní kapacity a propojením skrze internet a informační sítě. Zkoumá, jak tato propojenost ovlivňuje politiku a kulturu a jak data a informace přestávají být pouhými zdroji a stávají se klíčovými pro řízení světa.

Benjamin Brettn navrhuje jiný pohled na to, jak vnímat svět. Doporučuje nezaměřovat se pouze na státy a města, ale na výpočetní výkon a systém se skládající z několika vrstev. Jednou je vrstva Země jako celku, zahrnující zásoby zdrojů, energetickou náročnost a hlavní rizika, a její fungování. Druhou vrstvou je cloud layer – tedy skuteční cloudoví poskytovatelé a digitální systém. Dále je to město jako jednotka, pak adresa, interface a samotný uživatel.

Brettn tvrdí, že každý z nás bude definován právě skrze tyto vrstvy – všichni sdílíme earth layer, ale máme různé cloud layers, které nás budou více definovat než příslušnost k určitému státu. Ovlivňovat nás proto budou spíše aplikace, než státní příslušnost. Jinými slovy: budeme „občany Apple“, pokud to zjednoduším.

Současně je Benjamin Brettn velkým kritikem nadměrné důvěry v data a technokratického přístupu, tedy přehnané víry v umělou inteligenci. Myslí si, že ve středu by měly zůstat stále lidské hodnoty a etika a že bychom se měli vyvarovat systémů, které jsou nekontrolovatelné, trvale aktivní nebo jinak nedemokratické.

Pokud přistupujeme k dataismu jako k určitému východisku, Benjamin Brettn ho určitě používá jako analýzu světa. Avšak pokud jde o dataismus jako o hodnotovou filozofii, kterou bychom měli přijmout sami za sebe, Benjamin Brettn je jejím hlasitým odpůrcem. Podobně je tomu i u Yuvala Noaha Harariho.

Pokud hovoříme o velkých postavách dataismu, které rozhodně mají co říci k postupující digitalizaci a tématu stále výkonnější umělé inteligence, je třeba zmínit Nicka Bostroma a jeho knihu Superintelligence, kterou rozhodně doporučuji. Jde o výborný myšlenkový rámec, jak nahlížet na rizika spojená s nástupem velkých jazykových modelů.

V knize jsou velmi hluboce, racionálně a akademicky zpracovány otázky, které vás možná také napadají. Já do detailů nebudu zacházet, ale doporučuji ji přečíst. Kniha se spíše zabývá obecnou umělou inteligencí než přímo dataismem.

Bostrom také upozorňuje na velká rizika, že se nám takový vynález může vymknout z rukou. Historické příklady ukazují, jak je pošetilé uvažovat, že v případě krize budeme mít vždy dost času na objevení řešení. Krize mohou přijít rychleji než vlastní vývoj řešení.

Dále upozorňuje, že ne všechny vynálezy musí být nutně pozitivní, resp. že negativní dopady mohou předcházet těm pozitivním. Jako příklad zmiňuje atomovou bombu – vědci, ti nejchytřejší lidé na světě, kteří ji konstruovali, byli překvapeni, jak obrovský výbuch způsobil její první test. Jejich teoretické výpočty a laboratorní testy počítaly s menší silou než jaká ve skutečnosti nastala.

Podle Bostroma žádný odhad nevylučuje, že se mohli mýlit ještě o jeden řád. Tento první test mohl být vlastně poslední, kdyby došlo k katastrofální události. Připomíná, že atomové zbraně jsou sice velmi silné, ale vyžadují vzácný materiál a rozsáhlou organizaci, jako je například státní aparát, který zajistí obohacení uranu.

Nicméně neznamená to, že příští vynález nebude například CRISPR, tedy technologie, kterou si může kdokoliv zakoupit v běžném obchodě, smíchat doma v kuchyňském robotu a například aktivovat v mikrovlnné troubě. Jak by měl vypadat svět, kde každý z nás by mohl vyrobit malou atomovou bombu? Jak v takovém světě minimalizovat rizika a zvýšit šance na přežití lidstva?

Toto jsou otázky a úvahy, které Nick Bostrom ve své knize Superintelligence klade. Ale vrátím se zpět k dataismu.

Myslím si, že dataismus je myšlenka, k níž není obtížné se přiklonit a do určité míry ji sdílíme všichni. Abychom lépe poznali svět a pravdu s velkým P, musíme sbírat víc dat.

Máme nové dalekohledy, které sbírají další data. Chceme digitalizovat vše, co lze, a optimalizovat vše. To hezky popisuje Harari v Homo Deus – není to tak vzdálená či nepochopitelná vize, že teď má každé auto čip, pak se vyvine technologie, aby čipy byly všude – v autech, v hodinkách, tričkách, dokonce i v každém stromě.

Pokud chceme řešit globální oteplování, mohlo by být efektivní sledovat stromy v reálném čase a regulovat jejich stav, emisní povolenky by pak měly reálnou hodnotu podle škod, které ekosystému způsobují. Takové mapování ekosystémů mi dává smysl a myslím, že mnozí z nás jej vidí jako cestu, jak vyřešit například globální změnu klimatu.

Na druhé straně byla civilizace vždy postavena na hodnotě člověka. Pravda je, že v různých dobách a místech byla za plnohodnotné člověka pokládána různě široká skupina lidí – často pouze muži, mimo otroky a podobně.

Mám radost, že jsme to rozšířili na všechny lidi, i když mám pocit, že se nám to ještě úplně nepodařilo dotáhnout a nyní utíkáme k situaci, kdy lidé nejsou středobodem dění. To mě děsí a je to téma, kterým se zabývám.

Kromě změny klimatu je třeba zmínit i zdravotnictví. Regulační překážky a nemožnost lépe sdílet data z chytrých hodinek či jiných zařízení zpomalují pokrok. Možná bychom všichni mohli mít delší kvalitní život, kdybychom více sdíleli data, případně upravili pravidla jako GDPR.

To by mohlo znamenat, že bychom žili o pět let kvalitnější život díky optimalizaci na základě již existujících dat. Tato dualita dataismu nás vede k závěru, že na jedné straně souhlasíme, že smyslem naší práce je sbírat více dat a hledat nové cesty k řešení problémů skrze lepší vědu a datovou vědu.

Na druhé straně je tu riziko, že dávat data a algoritmy do centra zájmu, optimalizovat systémy bez ohledu na uživatele a společnost jako celek, přináší negativní externality – například fake news, deepfake, zneužívání sociálních sítí.

Tyto negativní dopady jsou výsledkem nedostatečně odpovědných a promyšlených rozhodnutí.

Nechci však sklouznout do subjektivních dojmů, ani tímto podcastem kazit vaši důvěru v moje odborné znalosti, proto to raději ukončím.

Rád bych na závěr doporučil další zdroj, který mám velmi rád a který je mi blízký. Je to dokument s názvem All Watched Over by the Machines of Loving Grace, volně dostupný na YouTube, natočený prominentním britským dokumentaristou Adamem Curtisem.

Cokoli od Adama Curtise je vynikající, i když je jeho styl vyprávění vždy hodně subjektivní a tendenční, dokáže vyprávět brilantní příběhy a vybírat fascinující témata. Já osobně jsem tento dokument zhlédl několikrát, a přesto jsem musel poměrně dlouho hledat protiargumenty a vybudovat si vlastní kritický pohled.

Dokument All Watched Over by the Machines of Loving Grace pojednává o tom, jak vznikla ideologie Silicon Valley – takový techno-optimistický přístup, podle něhož vyřešíme všechny problémy tím, že vše digitalizujeme a zoptimalizujeme. Tato ideologie pracuje s představou, že společnost je jen další systém, který lze ovládat.

Na počátku této myšlenky podle Curtise stála Ayn Rand, myslitelka a spisovatelka židovsko-ruského původu. Napsala díla jako The Fountainhead („Zdroj“) a ještě slavnější Atlas Shrugged („Atlasova vzpoura“), jež líčí roli podnikatele, který nese riziko a je páteří amerického systému inovací, budovatelství a pokroku.

Podnikatel „nosí na sobě tíhu světa“ a představuje jakýsi majitel (ownership) svého díla. Tato pravicová a racionální ideologie je jednou z nejpopulárnějších ve Silicon Valley.

Adam Curtis ve svém trojdílném dokumentu varuje před tím, co nazývá kybernetickou totalitou. Tvrdí, že je naivní se domnívat, že jsme vyřešili komplexitu společnosti, lidské mysli a reálného světa jen proto, že umíme pracovat s počítačovými programy. Tento dokument vznikl ještě před dobou skandálu Cambridge Analytica.

Adam Curtis kritizuje kybernetický totalitarismus, což je v podstatě synonymum dataismu – redukci pohledu na svět, kterou zjednodušujeme na systém informací. Zvláště jej znepokojuje, když se lidská bytost redukuje na čistě racionální a výpočetní schopnosti.

S tímto názorem souhlasím, protože jako počítač bych já sám rozhodně neuspěl.

Z jiné oblasti potom doporučuji jeho další dokument The Century of the Self, který pojednává o vzniku PR, masové komunikace a o tom, jak se komunikují pocity a benefity místo skutečných potřeb.

Dokument vysvětluje, proč existují značky (brandy), a jak se lidé cítí krásní, možná právě díky reklamě Maybelline, a celkově líčí fascinující příběh o vzniku konzumní společnosti a kapitalismu. I tento dokument je tendenční, ale mimořádně zajímavý.

Na závěr tedy zopakuji: dataismus je filozofie, která vidí zpracovávání dat jako konečný a nejvyšší cíl. Zpracovávání dat je to, proč jsme tady – zjednodušeně řečeno se snažíme vyřešit celý vesmír, přijít na jeho zdrojový kód.

Pokud věříte, nebo jste se nechali přesvědčit racionálně, že žijeme v pokročilé simulaci, a že na to nemůžeme přijít, pak právě díky vývoji umělé inteligence a lepších technologií můžeme zjistit, že v simulaci skutečně jsme, pochopit její fungování a možná i najít cestu ven.

Tradičně dataismus znamená osazování každého stromu čipem a propojování věcí do větších a větších celků.

Futurologický, sci-fi pohled datismu tedy vidí civilizaci jako intergalaktický počítač – jeden čip za druhým, kdy se snažíme maximalizovat výpočetní výkon jako civilizace, optimalizovat energetické zdroje a získávat z nich co největší informační a datovou hodnotu.

Tento technokratický, sci-fi přístup má blízko k Star Wars.

Druhým narativem, velmi vědeckým, byť na první poslech poněkud ezoterickým a fascinujícím, je teorie Assembly Theory profesora Lee Cronina, který byl hostem podcastu Lex Fridman.

Lex Fridman Podcast je jeden z mých nejoblíbenějších, přesto mám k němu výhrady kvůli novějším dílům, kde často příliš prosazuje sebe sama.

Přesto epizodu s Lee Croninem rozhodně doporučuji.

Lee Cronin přišel s teorií Assembly Theory, která ukazuje, že měřením složitosti objektu, často molekuly, lze určit, zda je anorganický, nebo zda byl vytvořen inteligentním organismem – tedy uměle designovaný.

Tímto způsobem lze rozlišit přírodní a umělé objekty.

Zhruba zde text končí a předpokládám, že pokračování by se týkalo této teorie dále.

Eumí rozlišit vlastně v tomhle. A to fascinující, o čem se baví s Lexem Friedmanem v tom podcastu, je ten jeho návrh, jak hledat mimozemský život vlastně. Že to hledáme špatně, že hledáme špatné markery. Ve chvíli, kdy hledáme vodu, kdy hledáme věci, které jsou velmi specifické pro náš druh života, tak hledáme špatně. Měli bychom hledat nějaké charakteristiky komplexity, které jsou vlastně – které ve vesmíru a ve všech těch prvcích, ve všech těch datech – když najdeme toto, můžeme zjistit, že to je buď organické, nebo že to bylo uměle vytvořené.

To znamená, že zase něco vědomého to vytvořilo. V tu chvíli máme tedy lepší možnosti a jiné paradigma a prisma, kterým hledat jinou inteligenci. Mimochodem, to dává i nějaké možnosti, jak posluzovat tu umělou inteligenci, počítačovou inteligenci. A přestože to vůbec není o datech a technologiích, je to opravdu díl, který se zabývá více životem. Právě tady jsem viděl obrovskou dataistickou myšlenku, takže pro mě dataismus není jenom „stavíme intergalaktický počítač“, ale ta poetika dataismu je pro mě vlastně spojená s tím výrokem,

který řekl, že život je vesmír, který si vytváří paměť. A ta teorie říká, že je jenom velmi omezené, informačně nezajímavé a mělké, co můžete udělat s anorganickými prvky. A teprve až když začnou vznikat komplexnější a komplexnější molekuly a živé organismy, tak DNA a ty systémy vytvářejí a nesou obrovské množství informací, nových kontextů, nových mutací a nových věcí.

Až díky tomu je schopné, jakože to je to médium, že kdyby ve vesmíru nebyl život, tak vesmír jako takový by neměl médium, do kterého uložit tak pestré, hluboké a široké spektrum informací. Takže vlastně život je proto, abychom mohli tyto informace zaznamenávat a pak je dále těžit. Je to také dataistický pohled z hlediska informačních toků. Na druhou stranu dává životu mnohem větší smysl než neživá hmota.

A právě z pohledu těch informačních toků a toho, že se na život díváme jako na flash disk, je to vlastně velmi dataistický pohled. Na druhou stranu má život poetiku, poetiku evoluce. Ta hodnota DNA, kterou v jiných pohledech a směrech, více technokratických a více zaměřených na to, že tu bude další myslící, jednající, vlastní vůli projevující bytost, myslím, že tento aspekt někdy uniká.

Tahle epizoda s Alexem V. Friedmanem se mi tedy líbila opravdu moc a už jenom ta tagline „Life is a universe developing a memory“ – ve mně zůstala a pořád se mi vrací v hlavě.

Protože po covidu se mi tato epizoda špatně vstřebává, a na druhou stranu mám pocit, že to nejzajímavější a nejdůležitější střípky z toho, jak vnímám dataismus a proč si myslím, že je důležitý, a kde o něm najdete více, jsem vám předal, tak vám znovu moc děkuji, že jste mě poslouchali.

Slibuji, že v příštím díle tu budete mít někoho chytřejšího, a prosím, dejte vědět, jestli se vám i tento díl líbil.

Děkuji moc, nechť vás provází data a také lidi.